Prokní
Prokní, zastr., každý, jeder, v pl.: všichni ostatní nebo pouze: ostatní, reliqui, die übrigen. Cf. Prk. Přisp. 35., Mkl. B.155., 159. Prokní stúpi rozenia — dlě svégo. LS. v. 46. Voji, ozvučeni hlukem, jdú po jednom, oružie nesúce, prokní jda kol oběti bohóm slávu hlá- sáše. Rkk. 21. Vzskoči kněz na most, sedm vladyk za niem; prokní cvála se vsěm se svým Judem. Rkk. 31. Za předlúhé stoly sedú, prokní rozenia — dle svého. Rkk. 40. Vzra- dova sě mnostvie vsieho luda, prokní teče ruče koněm svojim, i do řad sě voje po- stavichu. Rkk. 48. Bieše boh přikazal, aby prokny hospodář upeka beránek atd. St. skl. III. 31. Maxencius vece hněvně: Kaký bóh? I jide ot nie, i sta, až sě služba proknie (= jedna za druhou, po řadě, všeliká) skona, jak on kázal bieše. Kat. 1253. Prokní kře- sťan musí na však den prositi. GR.