-cí-cí. V e 12. ř. tohoto článku přidej: picí med, trinkbar. V., Kom. —
Máme-li krátiti kmenové samohlásky přídavných na -cí, od- vozených od sloves? Ve psaní přídavných jmen, odvozených od sloves příponou -c
í, jimiž označujeme,
nač anebo
k čemu co jest, jest ve spisech, slovnících a mluvnicích če- ských neshoda: jedni přidržují se pravidla, že jest kmenovou samohlásku těchto pří- davných jmen krátiti, jiní zase ponechávají dlouhou kmenovou samohlásku. Abych se dodělal platného a správného v té věci pra- vidla, vypsal jsem ze slovníku Šumavského všecka, tuším, přídavná na -c
í, o nichž jest řeč, a přirovnávaje je jedna ke druhým do- pátral jsem se, jak doufám, jediné pravého v té věci pravidla. Vypsal jsem ze slovníku jmenovaného 236 přídavných jmen významu svrchu naznačeného; z nich utvořeno jest od sloves I. třídy 5 (b
icí, ml
ecí, secí, šicí, tř
ecí nebo tř
icí); od sloves třídy III. 2. odd. 4 (boj
ací, drž
ací,
ležací, vid
ěcí); od sloves IV. tř. 21 (bab
icí, barv
icí, br
án
icí, bud
icí,
cítěcí a cít
icí, čist
icí, dlaž
icí, děl
icí, h
áj
icí, (han
ěcí), has
icí, hnoj
icí, hod
icí, hoj
icí, kr
á- šl
icí, kr
ouž
icí, modl
icí, moř
icí, smaž
ecí, vě- ř
icí, vláč
icí); od sloves V. tř. 1. odd. 100, 2. odd. 19 (doh
áněcí, h
ázecí, nab
íjecí, na- m
áčecí, napájecí, nar
ážecí, nav
áděcí, od- v
áděcí, pob
íjecí, po
uštěcí, přek
ážecí,
při- v
aděcí, propo
uštěcí, rozpo
uštěcí, s
azecí, štř
e- lecí, uv
áděcí, vyb
ízecí, zavěšací); od sloves téže třídy 3. odd. 17 (č
esací, kl
apací, ko
u- sací, kř
esací, p
isací, pl
ivací, pos
ypací, po- zv
ací, ř
ezací, sm
azací, stro
uhací a str
uhací, stř
ihací, š
oupací, tř
epací, v
azací, vydl
abací, žd
imací); od sloves téže tř. 4. odd. 1 (prací) a 5. odd. 5 (hr
ací, kajicí, l
ací a lajecí, vě- jecí, vlaj
ecí a vlaj
icí); od sloves VI. tř. 52; od bezesponového (bezpříznakého) „dáti" 4 (dodací, nadací, oddací, udací) a od nepra- videlného „spáti": sp
ací, uspací. Mimo to nalezl jsem 3 podobná adjektiva, jež nejsou od sloves utvořena, totiž: kuřací, zpodo- bací a žabací (= Frosch-), jež dle analogie svrchu vytčených přídavných zdají se mi býti utvořena od substantiv: kuřák, z-po- doba a žába. Patrno, že těmito přídavnými nejbohatší jest třída V.; nejdůležitější pro věc, o niž jde, jsou ta, jež náležejí do 1. a 2. odd. této třídy. Má-li se učiniti zadosť dosavadnímu pravidlu o krácení přídavných na
-cí, snadno stane se tak u těch přídav- ných, jež odvozena jsou od infinitivu s krát- kou samohláskou kmenovou; takových in- finitivů je, hledíc ku přídavným od nich odvozeným, v 1. odd. V., tř. 28 (adjektiva ta jsou: běhací, bodací, čekací, dělací, chut- nací, jednací, leptací, odevzdací, padací, po- lykací, porovnací, povolací, praskací, pro- volací, rovnací, trhací, trvací, vychovací, vykonací, vytrhací, vrtací, zachovací, za- mykací, zapadací, zaznamenací, zdvihací). Ostatní odvozena jsou od sloves, jež vyka- zují v
infinitivě dlouhou samohlásku kme- novou. Z nich píše Šumavský s
a 8 (nab
a- dací, nakl
adací, porovn
avací, přizn
avací, prod
avací, vykl
adací, vyrovn
avací, vzděl
a- vací) ; s
ě 5 (obs
elací i obs
ílací, pos
elací i pos
ílací, přes
evací i přes
ívací, prohl
edací i prohl
ídací, pož
erací); s
ě 13 (nab
ěrací i na- b
írací, nat
ěrací, posm
ěvací i posm
ívací, pro- b
ěrací i prob
írací, rozb
ěrací, sp
ělací i sp
ílací, sv
ěrací i sv
írací, ub
ěrací, ut
ěrací, vyv
ěrací i vyv
írací, zap
ěrací i zap
írací, zav
ěrací i
za- v
írací, zp
ěvací); s
i 5 (d
ivací, pon
imací (ale: j
ímací), přip
inací, stř
ikací i stř
íkací, ušt
i- pací); s
y 6 (d
ymací, nad
ymací, přeb
yvací, prom
yvací, vyr
yvací, zat
ykací); s
ů 2 (na- duvací, zuvací). Všech jest 39; z nich 13 dle slovníku lze psáti s dlouhou i s krátkou kmenovou samohláskou. Přídavných s dlou- hou kmenovou samohláskou je v odd. 1. tř. V. v celku 33. Z nich mají
á 4 (dopom
á- hací, okop
ávací, poř
ádacá, šť
árací); í 24 (dosílací, j
ídací, j
ímací, nap
ínací, napom
í- nací, naz
írací, obl
íkací, odp
írací, odř
íkací, ohř
ívací, pl
ítací, pods
ívací, přehl
ídací, pře- m
ítací, přiv
ítací, č
ítací, st
írací, stř
ídací, už
í- vací, vyp
íchací, vyš
ívací, zahř
ívací, zam
í- tací, ž
íhací);
ou 2 (bo
uchací, f
oukací);
é 3 (l
étací, nal
évací, vysl
échací i vyslýchací). Přirovnáme-li jednotlivá tato adjektiva jedno ke druhému hledíce ku kvantitě kmenové samohlásky, jako: pon
imací a j
ímací, při- p
inací a nap
ínací, zap
ěrací a odp
írací, ub
ě- rací a prob
írací, seznáme, že u krácení není žádného pravidla, nýbrž pouhá libovůle; k témuž úsudku dospějeme, hledíme-li k těm adjektivům, jež slovník buď s dlouhou nebo s krátkou kmenovou samohláskou psáti do- voluje. Od sloves tř. V. 2. odd. utvořeno s krátkou kmenovou samohláskou 5 adjektiv (nap
ajecí, přiv
aděcí, s
azecí, stř
elecí, zav
ě- šací), z nichž jenom u jednoho (zavěšací) kmenová samohláska i ve kmeni slovesa je krátka; přirovnáme-li pak s
azecí k h
ázecí, nap
ajecí k namáčecí (poj-iti, moč-iti, na-páj- e-ti, na-máč-e-ti) a přiv
aděcí k nav
áděcí a odv
áděcí, přicházíme k témnž úsudku, jako nahoře; k tomu pak krácením kmenové samo- hlásky zrušena tu charakteristická známka sloves tř. V. 2. odd. (dlouhá kmenová samo- hláska), a jeví se adj.
střelecí zcela chyb- ným; dle V. tř. odd. 2. má zníti stř
íle-cí, dle IV. tř. stř
el
i-cí; střele-cí nijak od kmene slovesného nepochází; kloní se spíše ku pod- statnému jménu střelec. Ze 17 adjektiv, utvořených od sloves tř. V. 3. odd., mají všecka kmenovou samohlásku krátkou, vy- jmouc ko
usací, str
ouhací (ale prý i: str
uhací) a š
oupací. Z ostatních lze v
azací a žd
imací nyní spíše vřaditi do tř. V. odd. 1. Všecka ostatní již ve kmenech slovesných mají krát- kou kmenovou samohlásku. Adjektiva, utvo- řená od sloves třídy VI. mají veskrze krát- kou kmenovou samohlásku, vyjmouc pr
ůbo- vací a p
áskovací. Povšimnouce si náležitě všech adjektiv, shledáme, že adj. odvozená od sloves tř. I., III. a VI. mají před přípo- nou -c
í kmen slovesný s krátkou kmenovou samohláskou, jako:
bi-cí,
mle-cí,
ši-cí,
leža-cí,
drša-cí;
darova-cí,
doplňova-cí,
nahrazova-cí atd., kdežto adj. utvořená od sloves tř. IV. a V. vyskytují se tu s krátkou, tu s dlou- hou kmenovou samohláskou, jako: h
oji-cí, hn
oji-cí, m
odli-cí - br
áni-cí, c
íti-cí, kr
ouži-cí; b
ěha-cí, b
oda-cí, č
eka-cí—j
ída-cí, j
íma-cí, f
ouka-cí atd. Odmítneme-li příponu -
cí, zbude nám čistý kmen infinitivní. Viděti tedy, že adjektiva tato nejsou tvořena od infinitivův, ale ode kmenův infinitivních; pozbývá tedy platnosti pravidlo, že taková přídavná tvo- říme od infinitivův a že dlouhou samohlásku kmenovou krátíme: š
i-cí, psa-cí atd. vznikly z infin. kmene
ši-,
psa-, jichž samohláska jest krátka; dloužíme ji ve dvojslabičném infin. Ale jako ve příčestích minulých a v minulém přechodníku zůstává nezměněna, tak i v ad- jektivech na základě téhož kmene infinitiv- ního osnovaných. Kde naproti tomu kmen infinitivní má dlouhou samohlásku (a tak jest u mnohých sloves třídy IV. a V.), tam podržuje i adj. od kmene toho utvořené samo- hlásku dlouhou. Podle toho doděláme se o tvoření těchto adjektiv následujícího pra- vidla:
Přídavná jména, jimiž označujeme účel, t. j. nač anebo k čemu co jest, tvoříme od nezměněných kmenův infinitivních; má-li kmen infin. dlouhou samohlásku kmenovou, podržuje ji též adjektivum od něho utvo- řené. — Dle tohoto pravidla chybně jsou krácena adjektiva: nab
ada-cí, nab
ěra-cí, na- kl
ada-cí, nat
ěra-cí, pos
ela-cí, porovn
ava-cí, posm
ěva-cí, rozb
ěra-cí, zav
ěra-cí, zp
ěva-cí, z
uva-cí, v
aza-cí a pod., jejichž krátká samo- hláska kmenová poukazuje spíše ku kmenům jmenným (substantivním); přirovn.: vý
běr a na-
běra-cí, ná-
těr a na-
těra-cí, po-
sel a po-
ela-cí, po-s
měv a po-
směva-cí,
zpěvák a
zpě-,
va-cí a j. Že řeč, tvoříc takováto adjektiva kmeny jmenné skutečně za základ béře, po- tvrzují svrchu jmenovaná tři adjektiva: ku- řací, zpodobací a žabací. První musilo by, kdyby se opíralo o sloveso (kouřiti), zníti: kouř
i-cí; druhé: zpodobovací (od zpodobo- va-ti, neboť zpodobati [dle V. tř.] se nevy- skytuje); poslední pak od slovesa nikterak utvořiti nelze, neboť slovesa „žabati" není. Že ostatně krácení kmenové samohlásky ve mnohých těch adjektivech je nepřirozeno a proti duchu jazyka, dokazují i některé in- finitivy samy. Míním ty, jejichž kmenová slabika obsahuje ve dvojslabičném infinitive dvojhlásku
ou; dvojslabičné infinitivy tvo- řené od kmenův otevřených krátí ve troj- slabičném infinitivě samohlásku, jež pro dvoj- slabičný infinitiv byla zdloužena, jako: p
í-ti — nap
i-ti; ale kde je ve dvojslab. infinitivě
ou, nekrátí se ani ve trojslabičném: do
u-ti, nad
ou-ti, pl
outi, vypl
ou-ti. Dle toho chybny jsou tvary: nad
uvací (m. nad
ouvací) a z
u- vací (m. z
ouvací). Ku pravidlu, že adjektiva, o nichž je řeč, jest krátiti, zajisté zavdala příčinu adjektiva utvořena od sloves třídy IV.; kdyby končiti se měla v -ící, nelišila by se nikterak od určitých přechodníků pří- tomných; přirovn.: has
ící (= kdo hasí) a has
icí (čím se hasí), bud
ící a bud
icí, hnoj
ící a hnoj
icí a pod. Jinde ovšem dvojsmysl ne- může vzniknouti; přirovn.: šicí; ležací; bo- dací, foukací, jímací, zapírací, darovací atd. a šijící; ležící; bodající, foukající, jímající, zapírající, darující. Bž. Cf. Bž. Gr. 23., 230. a 3. vyd. 11. Tomuto návrhu Blažkově odporuje Hlr. v Listech filolog. 1883. 154. píše: ,Adjektiva ta jsou nejvíce utvořena za doby nové a to velmi nepravidelně brzo s dlouhou kmenovou samohláskou brzo s krátkou. Avšak zdá se, že těchto tvarů nelze odlučovati od podst. slovesných: roz- sevač, natěrač, vazač, posluchač, nakladatel, divadlo, při nichž jen dvojhláska
ou vzpírá se druhdy skracování, tedy: propouštěcí, jako: koupadlo. I máme za to, že nebylo třeba stanoviti pravidla nového a množiti zmatek.' V Brs. 2. vyd. 225. pak čteme: ,Rovněž tak skracují a skracovati mají dlou- hou kmenovou samohlásku adjektiva přípo- nou -cí odvozená: psací, srovnavací, spací, tazací, bicí, šicí, secí, žací, letací, posylací, natěrací, přijemací´ — Hledíce k příponám: -
č,
-dlo, -tel (i v dodatcích) doporučujeme přece Blažkovo pravidlo majíce je nyní za správnější.