2. Předek
2. Předek, dka, m., pl. obyč.: před- kové. P., kdo před kým v čem byl, der Vor- fahre, Vorgänger, Vormann. Dědie jedno- stejné moci jest jako i p. jeho. Bdž. 49. Vedlé vyznánie p-dka svého. NB. Tč. — P. neb původ, první otec čeledi, der Stamm- vater. Předkové, otcové, dědové, staří (Šm.), die Vorfahren, Voreltern, Ahnen. Jg. Před- kové jsou ti, kteří před námi v též rodině, v témž národu, neb vůbec ve světě byli. V. Též praděd, prapraděd, prapradědův otec — co výše jest — předky nazýváme. Kom. Předkové starší příbuzní než jsou prapraděd a praprabába. Pt. Za paměti předků našich. V. Kráčeti po šlepějích svých předkův. V. Uvázal se v statky předků svých; Odrodilí potomkové vele- slavných předkův; Za předků našich pa- měti nebylo slýcháno. Sych. Jeho předci to drželi ode 30 let; Že to jest mé zpupné dědictví a toho jsme podávali i naši před- kové bez příkazy; Za svú duši i za svých p-dků. Půh. II. 59., 304., 430. To na mě od mých p-kóv spadlo. Půh. I. 180. P-vé JMK. Zř. F. I.