Přičiniti. — abs
Přičiniti. — abs. Svět nikdy neodčiní, esli nepřičiní. Sk. — co. I to p. Ler. Jeden něco p-ni, druhý zase ujme. V. Kázal jim hroby zlaté p. Pass. mus. 370. — čeho (komu) Jesus přičiní slov. Hr. ruk. 133. A pakliť p-ním sedmé i osmé (knížky). Št. Kn. š. 2. Tím mi smutku p-li. Sv. ruk. 170. Práv svých p. nebo ujíti. VI. zř. 554, O. z D. — co, čeho (k čemu). P-nil sem k tomu rozličného koření Mst. v. 349 Při- činije k svým hřiechóm porúhánie; Nepři- činijte k slovu, ježto vám mluvím, ani jeho umenijte. BO. Více (hřiechóv) p-nie k prv- ním hřiechóm. Žvt. otc. 60. a. I p-nie proto k svému dobrému řemeslu nejedné lsti nebo křivdy; Z jehož sem jedněch knížek tyto vybral některé jeho řeči ujímaje a některde své k jeho přičíněje. Št. Kn. š. 55, 181.— kde. V tom domě čím víc se člověk p-ní, tím hůř. Dch. Druhým odplaty v nebesiech p-nějí. Št. Kn. š. 152. 21. — se k čemu jak. Přičiň se k tomu s pilností. Arch. VIII. 106. — co, k čemu odkud: ze svého. Mus. 1880. 186. — čím. Většími ranami muky jemu přičinichu. Výb. I. 1173.