Příčiti
Příčiti, 3. os. pl. -čí, přič, příče (íc), il, en, ení. — čemu = odpírati, entgegen sein, sich stemmen, widerstreiten, widersprechen. Kom. L. 230., Prot. 229. — se komu (kde) = na příč se obraceti, sich quer legen, sich sperren o. stemmen. An genius jazyka ře- ckého takovému skracování se příčí. Sš. L. 1. Příčí se mu to (má k tomu nechuť). Ros. Příčí se mi kosť v hrdle. Us. Avšak veškeren ráz vypravování příběhu toho ta- kovému výkladu buď přirozenému buď polo- vičatému se příčí; Ale tu opět výrok Ště- pánův zdá se p. písmu starého zákona. Sš. Sk. 56., 76. — Alx. 1102. -se s čím. Tento okamžitý pocit nepříčí se (nepotýká se) s tímtohle výrokem Páně. Sš. J. 258. — P., na příč postaviti, durchrichten, schränken. — co: plachty (při honbě). Šp.