Příčitka
Příčitka, y, f., přičítání, sčítání čeho na koho, přimínění (Sš. I. 50.) v theologii — úsudek, jímž někdo za svobodného původce úkonu svého a jeho následků se vyhlašuje a jemu na základě jeho jednání buď zásluha aneb vina se přiříká, die Zurechnung, Impu- tation. MP. 36. P. je dvojí: 1. částečná, vzta- huje-li se úsudek toliko k jednotlivému úkonu; a 2. celková, osnuje-li se úsudek na základě všech činů člověka. Určitá vodivá pravidla p-ky. MP. 36, Také zákon přirozený p-tku stanoví. Sš. I. 64.