Příjmení
Příjmení, í, n., z při a jméno, vz Při-. Der Zu-, Beiname. Vídati též a skoro vždycky slyšeti jest špatné: příjmení, což tuším není lze vztahovati k staršímu tvaru imě, gt. imene, ale přičítati toliko na vrub snadnější výslov- nosti. Mk. Příjmí, příjmě, n., gt. příjmene (cf. símě — semene), dat. příjmení, akk. příjme, lok. příjmení, instr. příjmenem, pl. příjmena, gt. příjmen atd. (jako jméno). T. P. n. příjmí jest jméno přidané ke jménu osobnímu (u kře- sťanů ku jménu křestnému). Vz S. N. P. vnitř se podpisuje. Kom. Příjmí doložiti. Har. Antonín příjmím (= příjmenem) pobožný. Barthon příjmením Zajíček. NB. Tč. Mají divná příjmie. Pč. 42. Bartolomaeus není jméno, nýbrž raději p. po otci Tolmajovi. Sš. J. 35. Poslední mnich v tom klášteře byl nějaký Kotásek příjmene. Břez. 165. Brána ta měla příjmení krásná. Sš. Sk. 36. P. pojí se s genitivem názvu zvláštního, ale ne vždycky. Vz Jméno. Pro císařství filosofa příjme neopovrhl. Jel.