Přikročiti
Přikročiti, il, en, ení; přikráčeti, 3. os. pl, -ejí, el, ení; přikračovati = blíže kročiti, přistoupiti, zu-, bei-, heran-, her-, antreten; začíti dělati, anfangen, zu Werke schreiten; míti se k někomu, zacházeti ostře s někým, verfahren, angreifen, beikommen. Jg. — na koho čím: mečem. D. Příkrým trestem na toho se přikročilo, kdo ... Sych. Pokutou na někoho p. — k čemu. Vždy blíže k smrti přikročujeme. Rad. zvíř. P. k užší volbě J. tr. P. k dílu, k smlouvě, k závírce a konci řeči. V. P k práci mají mnozí za chybné ?.: dáti se do práce, začíti pracovati, ale tato vazba jest z V. s dostatek doložena, cf. také násl. — k čemu, k někomu čím: těžkými slovy, Apol., mečem, trestem, Zlob., právem (žalovati ho), Jg., pořadem práva o dluh. Pr. Přikročil k nám jinšími pro- středky. Apol. K tomu se jako k zločinci trestáním na hrdle přikračovalo. V. K ženě těhotné právem útrpným se nemá p. Er. P k někomu pokutou atd. mají mnozí za šp. m.: někoho pokutovati, trestati, někomu po- kutu, trest atd. uložiti, ale i tato vazba jest s dostatek doložena. — ke komu s čím jak: s kázní, s trestáním, Ros., s mocí, Br., s žalobou k obeslanému. Jg. Bůh s přísností p-čí na toho, kdo bližního přísně odsuzoval. Sš. L. 74. — ke komu v čem kde. Ne- račiž k nám v hněve svém p. Duch. klín. Přikročuje apoštol hned v první hlavě k stě- žejnému předmětu epištoly. Sš. I. 17.