Přípona
Přípona, y, f., příponka, čím se co při- píná, das Heft. — P., příční bránice, opona, das Zwerchfell. Krok., Sal. Vz Bránice. -- Příponky = buňky, kterými včely plásty ku stěnám úlů připevňují. Lš. — P. v mluv- nici, die Nachsilbe, das Suffix. Přípony jsou vsuvky a přísuvky, které ku kořenu vně bývají přidávány tím úmyslem, aby význam jeho buď změnily aneb mu docela nového významu dodaly. Přípony prvotně byly slovce samostatná a jen věkem zbaveny jsou osobného bytu a staly se pouhými pří- růstky. Tak ku př. gt. lepého složen jest z koř. lep a z přípon a a jeho (lep + a + jego, vz Přídavný, vzorec). Obě přípony tyto jsou zájmena s tím však rozdílem, že druhá (jeho) samostatný byt v jazyku drží, čehož první dávno pozbyla. Ale veliká část' slov v ny- nějších řečech slovanských nemá přípon prvotných, poněvadž podlé zákona jazykem slovanským vládnoucího odpadly. Litevština je posud udržela. V staroslovanštině bytosť přípon těch naznačena hláskami lomenými ? a ?. Prvotní slovo bagas povstalo z ko- řene ba (splendere) a z přípony as příde- chem g spolu sloučených (ba-g-as), přešlo v strslov. v bog? a v staročeské bog (bóh, buoh, bůh). Patrno tedy, že hláska g (h), ježto nyní zdánlivě jako přípona slovo Bůh zavírá, není příponou, nýbrž jen přídechem. Jir. — P. ohýbací (vz Skloňování a Kon- covka) a odvozovací či kmenotvorná, ku př. ve slově jmenovati je kmenem jmenova a ten utvořen odvozovací příponou ora z kmene jmen. Gb. Úv. 9. Vz Přídech. — Strany pří- pon jmen podstatných vz : -ač, -áček, -ad, -ak, -ák, -ál, -ala, -an, -anda, -ar, -ař, -ář, -árna, -as, -áš, -at, -atko, -ava, -ba, -ce, -č, -če, -čím, -d, -ď, -da, -dlo, -ec, -eč, -eček, -ečka, -ečko, -eď, -echa, -ek, -ěk, -el, -ela. -en, -eň, -ena, -enec, -enka, -eno, -er, -eř, -éř, -era, -ero, -est, -eš, -et, -eť, -eto, -ěz, -ež, -h, -ha, -ch, -cha, -ic, -íc, -ice, -íček, -ička, -ičko, -íčko, -ich, -icha, -ík, -íle, -im, -ím, -ima, -in, -ín, -ina, -inec, -inka, -íř, -írna, -is, -isko, -ist, -iště, -ito, -iva, -ivo, -íz, -izna, -ják, -ka, -ko, -koli, -ky, -kyně, -1, -la, -le, -lo, -ma, -mě, -men, -mi, -mno, -mo, -n, -ň, -na, -ně, -ník, -no, -nov, -oč, -oda, -oh, -och, -ok, -ol, -ola, -olina, -oň, -or, -oř, -ora, -osť, -oš, -ot, -oť, -ota, -otek, -otina, -ouč, -ouch, -oun, -our, -ous, -ouš, -oušek, -out, -ovna, -oz, -r, -ř, -ra, -ro, -s, -sa, -seň, -sko, -ství, -stvo, -še, -t, -ť, -ta, -taj, -tel, -tev, -ti, -to, -toun, -tr, -tucha, -tva, -týř, -uh, -ucha, -ule, -ulina, -ulja, -uně, -unka, -ura, -uše, -uť, -uz, -uže, -va, -vo. -yk, -yka, -ýl, -yla, -ýn, -yně, -yněk, -ýr, -ýra, -yš, -ýš, -yto, -ýž, -zen atd. — Pří- pony adjektiv vz: -ací, -ácný, -alý, -atý, -avý, -ejší, -elný, -ěný, -i, -ičičký, -ičký, -icherný, -ilý, -in (-ina, -ino), -inký, -istvý, -itký, -itý, -ký, -mý, -natý, -ní, -ný, -oučký, -ounký, -ovatý, -ovný, -ovský, -ový, -rý, -ský, -utý, -ův, -vý, -ý (-á, -é) atd. — P. pří- slovcí, vz Příslovce. — Přípony jmenné u slo- ves: -ti (u infinitivu, vz Infinitiv); -t (-t?) u supina: vezt, spa-t, vz Supinum; -a (-ouc, -ouce), -e (íc, -íce): nesa (ouc), pije (íc). u přechodníku času přítomného a budoucně skonalého; -v, v? (-vši, -vše) u přechodníku času minulého, vz Transgressiv; -l (-1?), -la, -lo u příčestí činného času minulého: vez-1, la, lo; -n (n?), -na, no nebo -t (t?), -ta, -to u trpného příčestí času minulého: kry-t, ta, to; dělá-n, na, no, vz Příčestí. — Vz Kt. 55.-58., Koncovka, Jer., Bž. 11., 22., 23., 62., 64., 172., 225. a násl., Ht. Ml. 157 , 162. a násl., Kz. Ml. (ku konci), Zk. Ml. I. 185. a násl., Gb. Ův. 38.