Příslovce
Příslovce, e, n., příslovka, y, f., ad- verbium, das Nebenwort. P. jsou neohebné částky řeči, kterými se slovesa a jména pří- davná, někdy i sama p-ce podlé místa, času, způsobu, příčiny, míry atd. omezují určitěji, než se to bud' pády čistými nebo s předlož- kami, spojenými nebo časováním sloves státi může. Dle původujsou p-ky 1. prvotné: ba, ni, ne, ně, a, i, či a málo jiných původu tem- ného; 2. odvozené od zájmen příponami a to a) když řeč jest o místě, příponami: -de, -ď, -dí (m. -dě): k-de, te-ď, z-de, tu-dí-ž ; -d: od- ku-d, od-ka-d, odtu-d, posu-d; -dy: ku-dy, ka-dy, tu-dy; -mo, -m : ka-mo, ka-m, se-mo, se-m ; -tř : vni-tř; — b) když jest řeč o čase, příponami: -da, -dy: k-da, k-dy, te-da, te-dy: -hda, -hdy: te-hdy, te-hdá, one-hdá, one- hdy; -vad : do-ka-vad, po-ka-vad-ž ; -li: je- li-ž ; — c) když řeč jest o způsobu a míře, příponami: -ko, -k : ja-ko, ja-k, ta-ko, ta-k, něja-ko, něja-k ; -ky: hned-??; -če, -č, -ce, -c: jiná-če, jiná-č, si-ce, si-c; -liko, -lik: ??-???, k?-lik; -li, -liv: niko-li, niko-liv ; -kráte, -krát: koli-kráte, koli-krát. — Pozn. 1. K nim se přikládá zhusta částice -že, ž a zájmeno to: kdy-ž, kde-ž-to, jak-ž, odkud- ž-to. — Pozn. 2. Mnohá p. místa berou se na význam času, způsobu, míry atd. Tudíž = v témž místě, pak i: v témž čase, v též míře. Ostatně jsou příslovce tato dle vý- znamu buď tázací aneb neurčitá, aneb vztažná aneb ukazovací: 3. Jiná p. nejsou než nepřímé pády jmen podstatných, přídavných, číslovek, příčestí a zájmen. Zhusta složena jsou s předložkami. a) V akkus. n) místa: ven, daleko, přímo, pravo, v levo, napřed, vz-hůru, vůkol atd. — b) Času: dne-s (den ten), leto-s, dávno, brzo atd. — ;') Způsobu a, míry: snadno, kruto, drobet, málo, na žluto, na jevo, naskrze atd. — r)') Príčiny: proč, proto. — b) V dative: a) místa: zadu, dolů, domů; — p) Času: k zítřku; — y) Způsobu: tichu, po tichu, po česku. — c) V genitivě a) místa: shůry, svrchu, z dola, doma, do vnitř, ze dna, do- polu atd. — fi) Času: včera, s večera, z jitra, za sucha atd. — y) Způsobu a míry: ze- jména, zrychla, zcela, z černa, docela atd. — d) Vlokalu n) místa: venku, dole, po straně, nahoře atd. — p) Času: loni, ročně, v tom, potom atd. — y) Způsobu a míry: krásně, pěkně, dobře, rychle, na mnoze atd. — e) V instrumentale: a) místa: horem, dolem, stranou, kolem, místy. — ß) Času: časem, časy, zatím, brzkem. — y) Způsobu a míry : kvapem, honem, pěšky, mlčky, podtají, stěž- kem, stěžky, stěží atd. — 4) Jiná p. za- temnila původ svůj stažením a skomolením prvotné formy: zevnitř m. vze vnitř (ze vna na vnitř), zejtra m. za jitra. Vz více v Zk. I. 161.—164. Vz také Kz. str. 133.—136., Bž. 214.—217., Mkl. S. 157.-166. a Kt. str. 91. a násl. — Strany stupňování příslovcí vzZk. 1.164.-166., Kz. 136.—137., Bž 133., Komparativ, Superlativ. — Pozn. Stupně příslovek, jsou-li dvouslabičné, pozbývají v obecné mluvě záslovného e: míň, líp, hůř, dál, blíž m.: méně, lépe, hůře, dále, blíže; víceslabičným se místo záslovného i přidává c: moudřeji — moudřeje. — P. složená, vz Slovo. — Znamená pak se příslovci 1. místo a směry jeho. Jest-li zde kdo? Odjeli odsud. Přišli odjinud. Sedl si naproti. — 2. Čas a jeho strany. A tehdy mluvil k němu toto. Oči mé vždy k němu patří. Rodiče jsou živi až posavad. — Pozn. Příslovce místa a času z pravidla jenom s tvary časo- slovnými, zřídka s jmény podstatnými se spojují; ale příslovci způsobu netoliko časo- slovo, nýbrž i jméno podst. a přídavné neb jiné příslovce místněji se určuje. Vždyjsem tě z toho káral. Kudy si chodil. Člověk za- jisté moudrý. Zcela dobře jsi mluvil. Kos. — 3) Jakost, stupeň, míra, množství. Takto pravil. Železo zakalené několikrát ocel slove. Modly docela vymizejí. Šel napřed asi půl honu před nimi. — Pozn. Místo příslovcí jakosti a kolikosti jazyků cizích, zejména německého, má čeština ráda přívlastky. Jsem celý tvůj. Prvá vstala kněžna. Všechen se hrůzou třesu. — 4. P. jsou moci zjištující, zaostřující, omezující, vylučující a přecháze- jí tím zhusta v spojky. Vz Zajisté, Toliko, Ba, Však, Anobrž, Ovšem, Třeba, Jinak, Nýbrž, Až atd. — Příslovci omezují se a) časoslova: Pomalu vyháněl je od sebe. — b) Adjektiva. Jsem toho málo povědom. — c) Zájmena. To málo kdo čítá. — d) Pří- slovce. Ten kosatec velmi zřídka přináší květ. — e) Substantivum, ku kterémuž když se přičiní a) příslovce místa a času, činí se to způsobem přívlastků souřadných. Obeslal král na sněm knížata syny někdy krále Ji- říka. Slýchal jsem, že jest syn Jiříka Vacka odsud měšťana. Kašpar Šlik byl tří pořád císařů kancléř. Brt. S. §. 11. — ß) Přičiní-li se p. neurčitého množství a čísla, pojí se v nominativu a akkusativu s genitivem jména svého, v ostatních pádech přičiní se způsobem jmen přídavných. Mrtvých všude hojně le- želo. S více lidmi jsem obcoval nežli vy všichni. Byl drahně let u vězení. — Pozn. 1. Když se p. opětuje, tehdy se tím pojem sesiluje. Blíže blíž poplenili vše vlasti. Již již Tataré se v náspy hnali. Zk., vz více tamtéž II. str. 82.-88. — Pozn. 2. Někdy se p-cí špatně užívá m. přechodníků a jiných obratů. Žena polekaně ucouvla m.: polekána jsouc, leknutím, z leknutí, ulekši se. Ne- pozorovaně odešel m.: pozorován nejsa, bez povšimnutí atd. Brs. 150. — Cf. S. N. Vz Příslovečný.