Příslovečný
Příslovečný, adverbiell. Určením p-čným omezujeme výrok dle místa, času, způsobu a příčiny. 1. P-čné určení místa na otázky: kde? kam? odkud? kudy? a) Kde? Všude dobře, doma nejlépe. Šťastný na koni a ne- šťastný pod koněm. Nepřátelé okolo Hradce plenili. — b) Kam? Kázal všem v les ve- jíti. Rytíř bral se k hradu. Šli mezi lid. — c) Odkud? Ze skály vyprýštila se voda. Červivá jablka se stromu letí. — d) Kudy ? Poutníci svou cestou šli. Lesem šel a stromů neviděl. Král mimo Žitavu jel. — 2. Příslo- večné určení času na otázky: kdy? jak dlouho? dokud? od které doby? a) Kdy? Měsíc osvěcuje svět nočního času. Sedláci každý den tu bývají s obilím. S východem slunce hnuli jsme se z přístavu. Okolo de- sáté hodiny jsme vyjeli. — b) Jak dlouho ? Postál malou chvíli tiše. To se několik let dálo. Ptáček přes celou noc zpíval. — c) Dokud ? Seděli do noci. Toho jest neukázal po dnešní den. — 3. P-čným určením způ- sobu označujeme a) jakost děje na otázku jak ? kterak ? b) kolikost na otázku kolik ? kolikrát? zač? po čem? c) vztažnosi k ně- čemu. — a) Jakost děje. Draho nekupuj a darmo nebeř. Nikdo bez práce nejí koláče. — b) Kolikosť. Chlouby s pytel a lži se dva, O živý svět bych to neučinil. Roh divokých oslů toliko pídi zdýlí jest. — c) Vztažnosi. Žižka byl slep na obě oči. Vím, že jsi po letech mlád. Kvapný v řeči, kvapný ve všem. — 4. O p-čném určení příčiny. Příčinu ne- boli to, čím nějaký účin podmíněn jest, ro- zeznáváme trojí: skutečnou, možnou a při- puštěnou. I. Příčinou skutečnou označujeme 1) osobní původ děje trpného (původce) na otázku kým? od koho? Věc Bohem souzená nemíjí. Udatný Alexandr a od špatného chlapa zhynul. — 2. Věcný původ děje aneb stavu nějakého, (příčinu.) na otázku proč ? Vlasy se mu hrůzou ježily. Maria hořem plakala. Od radosti dal se clo zpěvu. Po do- mácím zelí břicho nebolí. — 3. Prostředek, nástroj a prostředníka činnosti. Koho Bůh chrání svým štítem, nezahyne v boji lítém. Na zlatou udici snadno ryby chytati. V karty nehraj. Starý zákon dán skrze sluhu, nový skrze ,syna. — 4. Látku a to a) látku vý- robní, ze které co zhotoveno jest. Bůh člo- věka z hlíny stvořil. Císař kázal drahým kovem množství hvězd po vší věži zříditi. — b) Látku obsahovou. Pramen čisté vody. — 5. Pohnutku, čím puzen jsa podmět děj pod- niká a účel, za kterým se co děje. Boháč dává pro pověsť, chudý pro česť. Šla děv- čátka na jahody. Budu choditi po koledě. — b) Důvod poznatku, dle čeho co poznáváme, posuzujeme. Ptáka poznáš po peří, vlka po srsti a člověka po řeči, kroji a chodu. — II. Příčina možná neboli podmínka ozna- čuje to, bez čeho by něco jiného nebylo: Oheň bez podnětu nehoří. Při svorné vůli jde vše do hůry. — III. Příčina připuštěná neboli přípustka. Přes naší zápověď do města se vrátil. — Pozn. Podmínka i přípustka z pravidla vyjadřují se větami podmíneč- nými a připouštěním. Brt, S. §. 29.—34. — Vz Doplňování. — P-čné určení a to ne jen pádem předložkovým, nýbrž i pouhým příslovcem vytčené klade se druhdy ve smyslu attributivném mezi přídavné a podstatné jméno berouc na se tytýž význam a moc jména přídavného. I těmi pod námi hlubinami zmí- táno bylo. Kom. Hrad ten stkvěl rozličným krásným všude uvnitř malováním. Kom. Po stěnách uzřím obrázky jakési pěkného někdy díla. Žádného sem tam toulání nebylo. Vrat. To zvířátko jest velmi směšné svým na horu na štěpí i zase s nich dolů lezením. Har. — Jir. P. věta, vz Věta příslovečná. — P., povahu a platnost' přísloví do sebe mající, sprichwörtlich. Jest věta ta výrok povšechný a p-ný. Sš. L. 158. P. výklad. Sš. J. 75.