Příslušeti
Příslušeti, 3. os. pl. -šejí (Kom., Hus. I. 420., Br., V., Bž. 194. atd.; -ší a -šejí, Zk. Ml. I. 110.), budu p., el, ení = náležeti, při- náležeti, gehören, zugehören; povinností býti, slušeti, geziemen, zukommen, zustehen, ge- bühren. Jg. — komu, čemu. Což ne jed- nomu, ale mnohým přísluší (obecné); Mésto Lazarovi příslušelo; Tobě přísluší (tvou jest povinností). V. Spolubydlícím jednomyslnost přísluší. Kom, Ta věc přísluší soudu. J. tr. Sněmu zemskému p-ší právo. Us. Jest těch řek svědom, ježto Kožišoyu p-ší. Půh. 11. 597. — komu jak. To Žalmanovi vedlé práva p. jmá. NB. Tč. — v čem. Přísluší-li ten koník Fojtovi v takové při. NB. Tč. — pod co: pod něčí panování. Ptr. — ke komu, k čemu. Přísluší moudrost' k chvále. Jel. A chceš-li čísti o tom, coť přísluší k tvému stavu. St. Ta věc přísluší k soudu. J. tr. Což ku pamatování dobrodiní přísluší. Chč. 623., 446. S rolemi, s háji, s lúkami i s tím, což k tomu p-ší. Půh. II. 98., 478. K dobrotivosti přísluší lidi... polekané po- těšiti. Sš. L. 10. Věc ku právu městskému příslušející. NB. Tč. Neb k našiej zemi ne- příslušie (ta královna). Dal. 49. S tú se vší zvolí, což k tomu p-šie. O. z D. Ty země k koruně české p-šejí. Zř. F. I. B. 5. Ty věci k súdu hornímu p-šejí. CJB. 275. K právu p. Tov. 151. Netbá poznati, co příslušie k stavu jeho. Kš. 1. — Vác. 15., Br., Krab. — na koho, nač. Přísluší na velebnosť božskou. Cyr. Na tebe přísluší. V. Kyj přísluší na hřbet blázna. Prov. — s čím. Kdež můž lejno s pížmem příslušeti, neb zlato s hno- jem? Prov. — s inft. Tobě přísluší poslou- chati. D. — aby. Příslušelo senatorovi, aby byl muž moudrý. V. Přislouchalo ke službě Merkuria co posla a tlumočníka, aby otce na zem jdoucího sprovázel. Sš. Sk. 169.