Přisouvání
Přisouvání, n., das Einschalten. P. jest vsouvání jistých Klásek k podstatě slov ne- náležejících k odstranění neoblíbených sku- penin souhláskových. P. děje se jako od- souvání způsobem trojím: buď přibírá slovo neetymologický přírůstek s předu (předsou- vání), buď do prostředka (vsouvání), buď na konci svém (přisouvání vlastní n. p. v už- ším smyslu n. zasouvání). — A) P. sou- hlásek. O předsouvání souhlásek vz Před- souvání. — O vsouvání souhlásek vz Vsou- vání. — Přisouvání vlastní n. zasouvání je řídké: přisouvají se enklitická: ť m. ti, ž m. že, s m. si, vz tato. Kromě těchto máme dle Bž. 51. jen několik příkladů zásuvky v staré češtině a ve mluvě obecné. Ve strč.: jejéj m. jejé, paniej m. panie (dat.), město velikéj, pro velikéj bolesti. Obecná mluva zasouvá j, n, c: tentoc, tenton, tentonon, tentononc, tenhlen, tenhlenc, tenhlejc, vícejc; zez Plzně m. z (ze) Plzně. Na Mor.: jednúc, po inúc (jindy), krajčíř. Brt. v Mtc. 1878. 7. Cf. Gb. Hl. 118.—123. — B) P. samo- hlásek. V násloví sluje samohláska přisutá předsuvkou, ve slovostředí vsuvkou a v zá- sloví zásuvkou. Přisouvání samo bývá dvo- jaké buď významové čili dynamické, buď zvukové čili fonetické, a) P významové mění více méně význam slova. Vz Stupňování. — b) P zvukové nemění významu slov, nýbrž pouze zvuk jejich, objevuje se dosti zřídka jako ve všech jazycích vůbec tak i v staré češtině zvláště a to proto, poněvadž se každý útvar během času spíše otírá, než aby ho přibývalo. Objevuje se však zvu- kové p. v následujících případech: 1. o je předsuto v: o-brvy, osidlo, o-voce, ohřeblo n. hřeblo; 2. i, e, o, u, y stávají se všudy tam vsuvkami, kde se více souhlásek sběhlo odporných vyslovováni českému: kalich sr. něm. Kelch. Kt. Nejčastěji přisouvá se e, tak zvané vkladné, ku př. oheň m. ohň (strb. ognb), mozek m. mozk (strb. mozgb), mezek m. mezk (strb. mbzgb); sosen, vrstev, oken, společenstev m.: sosn, vrstv, okn, společenství jsem m. jsm z jesm, z čehož kořenné e se odsulo. Někdy bývá vkladné e zdlouženo: okénko, vědérko (zúženě: okýnko, vědýrko). Gb. ?. 89., vz E (I. 342. b.). Místo a vedlé vkladného e slyší se v nářečích českých ještě jiné samohlásky, zejména y, o, u, ie. a á. Místo spisovného sedm říká se v Čech. obecně sedum, na Mor. a na Slov. sedem a vedlé toho i sedym a sedom; osm — osum — osem — osym; na Slov. gt. plur. sukien i sukán m. suken; místo vědérko slyší se dialekticky také vě- dárko atd. Gb. Hl. 90. Cf. Bž. 35.