Přísudek
Přísudek, dku, m., přisouzení, přirčení. — P. = rozsudek, jímž uloženo jest vedení jistého způsobu průvodů, po jehož pro- vedení teprv nález konečný vydán bývá. Vz S. N. Zuerkennung, f., gerichtliches Ur- theil, n., Ausspruch, m., Ros. Právním přísud- kem mám za vyhranou. Sych. Jak zní právní p.? Sych. Za spravedlivé uvážení a p. žá- dati. Smrž. P. trestu, pokuty. Zříz. z. Tehdy bude moci od toho soudu, před kterýmž mu se p. stal, list zatykací naň vzíti. Zř. F. I. C. 30. P. se dál na něm. Tov. — P. v theo- logii = příznak, přídatek, též vlastnosť aneb dokonalosť (boží) die Eigenschaft, Vollkom- menheit, das Merkmal, attributum. MH. 6. Vz Vlastnosť. Pavel Kristovi božské p-dky přičítá; Obor vlastností p-dky kladnými rozšířiti; Tolikými p-dky již byl Jan oja- snil veliký skutek lásky a pokory Páně. Sš. I. 99., II. 315., L. 213. (Hý.). — P., v mluv- nici, das Prädikat, praedicatum. Někteří filolo- gové činí rozdíl mezi přísudkem a výrokem pravíce ku př.: Výrok skládá se ze dvou částí, z přísudku a ze spony. Bůh (podmět) je (spona) milosrdný (přísudek); je milo- srdný (výrok). Žák (podmět) píše (výrok, v němž jest e sponou a kmen slovesa pis přísudkem). Km. nový běh II. 150. A Gb. v Listech filolog. II. 126. píše: Holým výra- zem přísudku je vždy sloveso, pokládáme-li i ve větách jako jest Bůh jest věčný, jest za vlastní přísudek a věčný za jeho doplněk. Ostatně vz Výrok.