Přívlastek
Přívlastek, stku, m., něco přivlastněného, vlastnosť, příznak, die Eigenschaft. Veškery p-ky božské (omnia attributa divina). Sš. J. 23. — P. v mluvnici, attributum, das Attri- but. P. jest ta čásť řeči, kterou se jména podstatná neb i jiná slova, užívá-li se jich jako jmen podstatných, místněji omezují a která bytně s nimi spojena jest jeden pojem s nimi činíc k. u. krásný kůň (jen krásný a žádný jiný), bílá tabule (jen bílá). Bílá vrána jest řídká (ne vrána vůbec, nýbrž jenom bílá). Zahrada otce mého (nikoli za- hrada vůbec n. kterákoli). Prodal jsem svůj klobouk. Vz Přístavka. Unter Attribut ver- steht man in der Grammatik ein mit einem Gegenstande zu einem Begriffe verbundenes Merkmal. Putsche's Lat. Grmtk. S. 145. Ein Substantiv kann auch durch ein anderes Nomen näher bestimmt werden. Dies ge- schieht 1. durch unmittelbare Verbindung des Substantivs und des bestimmenden No- mens zu einem einzigen Begriffe wie: dolus magnus, hic mundus, quinque viri (hortus regis), in welchem Falle das Bestimmungs- nomen Attribut genannt wird. Schultz's Lat. Gr. §. 243. O přívlastku mluvil prý řed. Jan Lepař dne 31. ledna 1880. v Besedě učitelské asi takto: Dědičným hříchem v grammatice jest výměr: P. jest bližší určení podstatného jména. Máme-li dle toho souditi, řeknu ku př. o slově lavice, že jest jménem podstatným, slovem tříslabičným, žekaždá slabika obsa- huje jednu souhlásku a jednu samohlásku atd. Co tuto vytčeno, jest sice zevrubnější určení podstatného jména, totiž analyse, ni- koli však přívlastek. Podobně i výmer, že p.jest slovo, kterým se význam podstatného jména omezuje, není vždy správný. Vyhovuje ovšem v případech jako: vysoká lavice, nízká lavice, školní lavice; ale řeknu-li: Všemo- houcí, dobrotivý Bože, neomezil jsem význam podstatného jména t.j. nezúžil se tím rozsah pojmu Bůh, ježto jsem přihlížel k obsahu představy podstatným jménem vyjádřené a z obsahu pojmu svého o Bohu vytkl jsem některé vlastnosti, o něž se chci ve své žá- dosti opírati. Tak říkajíce: Drazí rodiče! milý bratře! neomezujeme nikterak významu podstatného jména, než uvádíme opět ně- který znak obsahu. Dle předcházejícího mohlo by se snad říci, že jest p. slovo, kterým jednou vytýkáme druh v rozsahu, podruhé znak obsahu. Avšak ani toto tvrzení ne- bývá vždy přesné pravdivé. Řekneme-li: dva bratři, tři bratři, máme na paměti řadu některých individuí, jež z rozsahu pojmu vypočítáváme — nikoli jeden druh; volajíce: pátý žák ve třetí lavici, zase vytýkáme jedno individuum z řady a konečně ve větě: čtvera — (patera) zájmena patří k určitým vytý- káme počet všech druhů (celý rozsah v druhy rozdělený). Z předcházejícího pozorovati jest, že pro žáky školy obecné nesnadno sestaviti krátkou přesnou definici, a že nám tedy v příčině té nejlépe poslouží otázky, jimiž se po p-stku tážeme. Jsou to tyto : 1. Kolik -— (aby byl vytčen počet), 2. kolikero (udání všech druhů), 3. kolikátý (označení individua v řadě), 4. který (určení jednotlivce). Hledíce, jak výše uvedeno, k rozsahu pojmu, jest tedy p. slovo přidané k podstatnému jménu po otázkách: kolik, kolikerý, kolikátý, který. A vytýkajíce nějaký znak z obsahu pojmu, tážeme se naň otázkami;: jaký, čí, čeho'? Shr- neme-li vše v jedno, vidíme, že p.jest slovo, jež přidáváme k podstatnému jménu k otáz- kám: jaký, čí, čeho, kolik, kolikátý, kolikerý a který. Tento způsob výměru vede nejen ? snadnému poznání p-stku. ale činí také žáky schopnými správně na p. se tázati a vede jo i k poznání slov, jimiž p. bývá vy- jádřen. Tak pozorují, že k otázce kolik odpovídáme číslovkou určitou i neurčitou, k otázce kolikátý číslovkou řadovou, k otázce kolikerý číslovkou druhovou, k otázce který ukazovacím zájmenem, k otázce jaký přídav- ným jménem jakostným, k otázce čí přisvoj. náměstkou a přisvoj. přídavným jménem, k otázce čeho podstatným jménem. Učitel i žáci dospělí z toho seznají, že přívlastkem vytýká se buď znak obsahu, aneb čásť, po případě celek rozsahu nějakého pojmu. Be- seda učitelská 1880. č. 8. str. 105. — P-ky slovou také přívlastkovým, attributivným určením a dělí se na p-ky souřadné (při- lnulé) a podřadné (závislé). P-tkem souřad- ným bývá jméno přídavné, adjektivná ná- městka, čísiovka, příčestí, určitý přechodník; p-kem podřadným jsou jména v odvislém pádě prostém n. předložkovém. Zk. P. vy- jadřuje se tedy 1. přídavným jménem urči- tým i přisvoj ovacím, určitým přechodníkem a příčestím. Pěkné slovo železná vrata otvírá. Sousedova kráva více mléka dává. Viděl jsem národy vešlé do svatyně mé. Lakomec statku nashromážděného neužívá. Dnové naši jsou jako stín běžící po zemi bez zástavy. - 2. (Čís/ovkou a náměstkou adjektivní. Dva obědy se nervou. Naši dnové jsou sčítáni. — 3. Jménem podstatným souřadným. Ve spojení tomto vyskýtá se: a) jméno rodové a dru- hové. Ptáka výra nad sebou uzřel. Vylovil rybu štiku. Žala trávu metlici. — b) Jméno obecné a vlastní. Bílina město od Pražan dobyto jest. Táboří hradu Žlebů dobyli. Odtud jsme jeli k Jordanu řece. — Pozn. Druhdy užíváme za jméno vlastní příslušného adjektiva. Táborští město pražské (= město Prahu) chtěli jsou ztéci. Ale vz Přístavka. -- 4. Pády prostými a) nejčastěji genitivem: Priamus byl řečí spravedlivých milovník. Ko- nali slavnosť stánku. Toho času bylo zatmění slunce. — 1)) Dativem. Lakomstvo je služba modlám. Starý vlk psům zábava. Hannibal byl nepřítel Římanům. — c) Instrumentalem. Cesta životem není procházka polem. Víno má chuť sudem. -- 5. Pády předložkovými. Já jsem anděl s nebe. Ústí nad Orlicí. Dvéře od té kaplice jsou zazděny. Pepíčku od koní, kam jsi dal podkovy? Měl jsem pí- šťalu o devíti dírkách. Opat byl člověk beze vší zlosti. Trh na dobytek. Rostou jako plané v lese dříví. Kom. Adam ze Šternberka na, Hoře. V. Sešli se ten čtvrtek před květnou nedělí. Svěd. Rána po biči působí modřinu. Br. Dal mu dary od stříbra. Háj. Řeči bez rozumu. Mudr. Zápona na hrdlo, nádoba na mléko, niť k šití pytlů, zeď proti ohni, láska k Bohu, chuť k učení. Us. — G. Infinitivem. Moc a právo měl je trestati (eos puniendi). Udělá mi se chuť podívati se do města. — 7. Příslovkami. Pro ledas při půhony činili. Žádného sem a tam toulání nebylo. Brt. S. § 23. Vz tam více příkladu. — Pozn. 1. Jméno přídavné (taktéž adjektivná náměstka, pří- čestí, určitý přechodník a číslovka) srovnává se se substantivem, kterému se přivlastňuje jak ? Vz Přídavný. — Pozn. 2. U číslovek základních od pěti počínajíce a u číslovek dvé, tré, čtvero atd. klademe určené subst. v genitiv a výrok do 3. os. sg. neutr. Pět myslivců přišlo do hospody. Obé dítek brzo umřelo. Mk. — Pozn. 3. P. souřadný roz- šiřuje se někdy u větu, vezme-li se týž za přísudek věty nové, která se vztažným zá- jménem (jako podmětem) začne. Dobrý otec pečuje o blaho dítek = otec, který dobrý jest,'p. o. b. d. Š. a Ž. — Pozn. 4. P-tkem podřadným omezuje se jméno podstatné, když se místo, čas, jakosf, obsah, původ, bitka, účel atd. jeho jmenují. — Jak se pří- vlastky podřadné se souřadnými zaměňují. 1. Při osobných jménech zaměňuje se genitiv přívlastkový, když sám o sobě stojí, obyč. adjektivy přisvojovacími v -ův, -ova, -ovo, -in, -ina, -ino. Tak i místo genitivů pří- vlastkových mne, tebe, nás, vás, sebe, jí, koho, někoho užíváme přídavné formy: můj, tvůj, náš, váš, svůj, její, čí, něčí. To jest město Davidovo (Davida). A ten sloul Libušin peníz. Tys bratr její a ona sestra tvá. — Pozn. Je-li genitiv ten s přívlastkem spojen, záměna se nečiní. Manželka Soběslava dru- hého byla dcera Mečislava, knížete polského. To jest všech nás obyčej (ale: to je náš obyčej.). -- 2. Při jménech věcných zamě- ňuje se p. podřadný za souřadný, když se p. k jménu podstatnému jako znak rozlišovací připojiti má. V příčině této užívá se formy adjektivné ode jmen podstatných odvozené. V jazyk u něm. užívá se složených jmen pod- statných. Souřadné tyto p-stky znamenají a.) podmět a majitele jména omezeného: slovo knížecí, srsť kozí, blýskání hromové, moc větrová, ozdoba lidská, východ sluneční, otec čeledín'; — b) předmět činnosti: známosť boží (Boha), stráže žalářová, léčení telesné, stráž žalářní; — c) jakost, její míru a stupeň; člověk mravný (dobrých mravů), řeka rybná, ryba hlavatá, prut klasovitý, člověk tvrdo- hlavý; — d) obsah a látku: den trhový, hory cínové, koruna trnová, čas vánoční, vlna hedvábná; — e) účel a původ: lopata chlebová (na chléb), rána nožová (od nože), číše vodná (na vodu), bolesť morní, nůž krá- jecí, cihla krycí; — f) místo a čas a jiné okolnosti: trpení křížové (na kříži), válka bavorská (s Bavory), pád rájský, dílo vi- ničné,vítr východní, řeřicha potoční. Zk. Skl. 305. a násl., Zk. Ml. II. 44.-45. Vz v Zk. více příkladů — Vz Přímětek, Enallage, Positiv, Komparativ, Superlativ, Epitheton, Perissologie, Příslovečné určení, -ův, Mtc. 1870. 37., Genitiv (Dodatek II.—I. 391. b.), Ndr. §. 481., Ht. Sr. ml. 25., Přístavka,