PřízvukPřízvuk, u, m., accentus,
????????, der Akcent.
P. slovný a větný. P. slovný jest vyražení slabiky povýšením hlasu n. dle Gb. Hl. 44. mocnější hlas, kterým jedna slabika slova nad ostatní slabiky vyniká
. V polštině a ve východním Slovensku padá na předposlední slabiku, Šb., v ruštině není k žádnému určitému místu vázán. Schl. V če- ském jazyku padá ve slovech dvoj- a trojsla- i bičných vždy na prvou slabiku slova, ať sla- | bika ta krátkou má samohlásku ať dlouhou:
maso, tráva, pořádek,
zanésti,
obcování,
pro- volávání. Kz., KB. 2. 1 ve čtyř- a pětisla- bičných slovech první slabika má p.
hlavní, vedlé toho však ve čtyřslabičných vždy před- poslední, ve pětislabičných jindy předpo- slední, jindy třetí od konce p.
vedlejší: vele-
bený,
sáho
dlouhý, daleko
sáhlý,
vele
věhlasný. KB. 2. Tomu i cizí slova se musí podrobiti, ku př.
lucerna,
nátura, ač by se dle latiny čísti mělo: lu
cerna, na
tura. D. —
Pozn. V
Pře- rovsku, Opavsku a prus. Slezsku klade se ve víceslabičných slovech na předposlední sla- biku : od O
pavy, do Ro
žnova. Šb., Kd.
Jedno- slabičné předložky dostávají přízvuk
od slova následujícího, jim
i řízenéno splývajíce s ním takměř ve slovo jedno:
do dvora,
na skále,
ku zdi. —
Pozn. ?. U předložek:
dle a
krom nemá dle KB. 2., Gb. Hl. 45. a Bž. 56. toto pravidlo platnosti, dle Kz. také u
skrz a
blíž: dle
libosti, skrz
stodolu, krom
dobrých
lidí. --
Pozn. 2.- Ve slovech trojslabičných přízvuk spadající na syllabu první valně slábne, je-li syllaba druhá buď přirozeně aneb polohou dlouha, tak že ve verších přízvučných někdy zcela utuchuje a se přemyká na syllabu druhou:
Přízní krále mír vy
ko
upí (Vocel);
Um svůj
těmi
bav ca
party
. Č. (KB. 2.). —
Pozn. 3. V
pán Bůh, pan táta má
pan pří- zvuk, ale v:
pan strýc, pan děkan atd. sla- biky s
tr
ýc,
de- přízvuku neztratily. D. -
Jednoslabičná zájmena mi, mě, ti, tě, si, se, mu, ho a jednoslabičné číslovky nemají přede, jmény podstatnými a přídavnými nebo před slovesy žádného prízvuku a nestávají na počátku věty. Mají-li zájmena tato
s dů- razem se vysloviti
, mění se v
šir
ší formy:
mne, mně, tobě, tebe, sobě, sebe, jemu, jeho. Kdo
zr
adil
kr
ále? On
otce
znal; tři
dobré
děti; ale:
Tys krále zradil. D., Zk., KB. 2. —
Taktéž jednoslabičné částice (vyjímáme-li předložky): i, a, by, ni, li, že, či, ať, až, pak, než, kde, zda, ač atd.,
leč spojí-li se s jinými nepřízvučnými: než-li,
žeby.
ať mi, č
ili. D., Ht. Zv. 80. A
on; kde jste? až
tam; č
i-li,
pak-li,
žeby,
aby, ačkoli. Bž. 57. —
Pozn. 1. Ztrátou p-ku pozbývá samohláska kme- nová i délky přízvučné: chvála, pochvala. Bž. 22. —
Pozn. 2. Přízvuk a míra slabik jsou věci od sebe zcela rozdílné. Bž. 56. —
Pozn. 3. Ode p-ku
slovného či
grammati- ckého rozeznávati jest p.
větný či
řečnický, který na jednotlivých slovech ve větě spo- čívá, jímž se tedy ne slabiky, nýbrž v řeči jistá slova mocnějším hlasem vyslovují. Gb. Hl. 46. učí takto: P. větný leží na jedno- tlivých slovích ve větě a tím se vyjadřuje, že ve slovích těchto slabika
, která má p. hlavní, vysloví se ještě důrazněji. Na př. ve větách:
lékař
léčí,
bůh uzdravuje mají prvé slabiky všech slov p. slovný, ale ve slovech
léčí a
uzdravuje mají nad to ještě přízvuk větný a vyslovují se tedy ještě důrazněji. —
Pozn. 4. Přízvuk slovný napomáhá tomu, aby slabiky v jednotu slovnou se vázaly; p. větný zase váže slova do jednoty větné. Bez p-ku věta a slovo r
ozsýpají se ve smě- sici slabik bez souvislosti a bez významu. O tom se snadno přesvědčíme, slyšíme-li čtenáře, který něco čte, čemu nerozumí. Gb. Hl. 44. —
Pozn. 5. Na mor. Zlínsku bývá z pravidla p. jako v češtině na slabice první, ale v hovoru důvěrném často se přesmykuje na slabiku předposlední. Kde jste byli ? Já ve sto
dole. Ono by se toho napoví
dalo. V otáz- kách vybízeeich p. se tam klade na po- slední slabiku celé věty: No
, ešče nepůjde
te? Počkáte tu na
nás? Půjdete s na
ma? Brt. v Mtc. 1878. 10. -
Pozn. 6. O proměnách p-ku v dřívějších dobách není nic jistého známo. Vz více v Gb. Hl. 130. - Aecentus acutus: p. ostrý, tenký, vysoký, jasný, zvuč- ný; a. gravis: slabý, těžký, hluboký, hrubý
, temný; a. circumflexus: p. průtažný; p. smy- slový n. významový, slovný n. grammatický, větný n. řečnický, hlavní n. plný n. silnější a vedlejší či slabší. Nz., KB., Bž. P. klásti; p. leží (jest) na čem, padá nač (na předpo- slední slabiku). Nz. P. dáti, p-kem opatřiti (přizvukovati); p-kem se řídící; znaménko p-ku (přízvučník) Nz. Pán bez mála v řeči také p-ku galilejského užíval. Sš. J. 134
.