Puditi
Puditi, il, zen, eni, na Slov. děn, ění; pudívati = hnáti, nutiti jíti, treiben, jagen ; pudem jíti, jagen, rennen, schiessen, eilen. Jg. Strsl. pąditi, sr. lit. piuditi. Mkl. aL. 98. — abs. Ten člověk ustavičně pudí = 1. po- pouzí, dráždí- 2. všude šťárá, vše prošťárá. Sr. Pudič. Us. Mor. Hý. — co, koho. Pudí mne nouze. Jel. Smrť staré i mladé pudí před se. V. P. vodku (kořalku) = páliti. L. Přisáhneš-li, ty ne tak hřešíš jako on, jenž tě pudil. Hus. I. 96. — koho k čemu, nač, kam. Protož velmi ten svatý radí, aby lidé ani přísahali, ani jiných pudili k přísaze. Hus. I. 97. (I. 98., 101. atd.). Sláva je k tomu pudí. V. P. koho před se. V. Puzen býval od zloducha na pouště. Sš. L. 89. V té hněvivosti do hradeb pudil (se hnal). Stojmír. P. lid k desátkům. Chč. 449. Mocí neposlušné k poslušenství puditi. Hus. I. 411. P. na poušť. Ros. — koho odkud: ze zemé, Dal., z města (ausweisen, verban- nen). Dch. Nevěrného z rady pudil. Smil v. 4(58. Protož, nepokají-li se tací, uslyší hlas a bičík švihavý, když jim die, pudě je z svaté obce: . . . Hus. I. 131. — komu co. Je se Cechům dolův hlav puditi. Dal. Vz I. 468. a 4 ř. sd. — kudy. Světem či den či noc pudí mne tajná moc. Č. — se od čeho. Lodí od větróv se pudie. ZN. — s inft. Hanebnými službami sobě sloužiti pudí. Troj. Jinak nebuď puzen přísahati. CJB. 325. Víš, že . . ., a přísahati pudíš. Hus. I. 97. — koho kde jak. Když ho (ďábla) božím jménem na křtu pudie atd. Hus. 1. 102. — aby. Nouze ho pudila, aby života svých hájil. Troj. Pudili (vybízeli) je, aby pálili. Pč. 25. O nemúdrý, jenž jiného, aby přisáhal, pudíš. Hus. I. 101.