Půjčiti
Půjčiti [zastr. pojičiti, pójčiti (Hus.), po- žičiti], il, en, ení; půjčeti, el, en, ení; půjčo- vati (na Slov. požičati), půjčovávati, v obec. mluvě : pučiti = popřáti, dopřáti., dáti, do- voliti, propůjčiti, gönnen, gewähren, ver- leihen, geben; připustiti, zugeben, zulassen; k užitku popřáti, dáti k užívání (aby opět vrátil), borgen, leihen, lehnen, darlehnen, wegleihen, verborgen. Jg. Vz Vynajmouti. P. m.: požičiti (? požitku dáti), tč splynulo v č. Gb. Hl. 116., Bž. 21., 39. Vz o původu v Km. Nový běh I. 726. (Prk.). Vícedobý tvar půjčeti, na Plaště poučeti. Prk. — abs. Dnes pojičí a zajtra upomíná. BO. Jako ten, ježto pojičie, takéž ten, ježto zajímá. BO. — komu. Pojičej svému bližnímu. BO. Jak mi půjčíš, tak odplatím. Č. Srdce po- jičeti nepříteli. St. N. 265. I budeš pójčeti národóm mnohým ? súm nižádného zájmu nevezmeš. Hus. I. 55. — co, čeho: mouky, soli, peněz, ale: dva zlaté, libra soli, měrku hrachu atd., t. j. určitá kolikosť označená číslem a měrou klade se z pravidla do akku- sativu. Km. Sr. násl. Požičaj nožička. Sš. Mor. p. 148. P. čeho. Us. u Přer. atd. Kd., Bart. II. 16. Páni se budou rváti, sedláci půjčte vlasů. Mudr. 323. Sněmem zapovědíno půjčovati peněz zemských. Žer. L. I. 129. Toho by věrný křesťan půjčil (připustil). Hus. I. 408. Mnozí z lehkosti přisahají křivě velmi často, toho pójčiem; Přím toho, ale pójčím toho, že by vyšlo z toho . . . Hus. I. 106., 164. Koně, ženu a flintu nikdy ne- půjčuj. Č. P. co. Václ. XXVIII. — komu čeho (kdy): předního místa. V. Žádají, aby jí toho půjčeno bylo. Háj. Kdoby jaké summy půjčil lidem nezletilým ... o takovou summu půjčující přijde. Kol. 54. Půjčí-li mi toho Bůh. BN. Všeho si mi na ten čas půjčil.
MP. Požič nám času. Žalt. klem. 144. Půjč
mi tří chlebů (obyč.: tři chleby). Br. I pójčil
jest jich (šínů) Ondřejovi; Pojičil Volkéřovi
dvú střelcú. Pč. 23., 11. P. někomu moci.
Chč. 304. Sv. Petr nechtěl na penězích poj-
čiti (dáti) moci Šimonovi. Hus. I. 411. Pojič
mi tří bochencóv. ZN. Nepojičej (všelikým
řečem) srdce svého. BO. Pojičili jsme mnohým
peněz a obilí. BO.Póčil jsem Pešíkovi sto
zlatých frankóv; Že jsem otci jeho peněz
požičil: Požičila jsem jemu hotových peněz; Nad to pojičila jemu svých peněz, tří zlatých prstenóv; Tu jsem jemu pojičil toho pancíře a šnorce; Pojičil mu svých tovaryšův, per- lového věnce, svých klejnotuov. Půh. II. 169., II. 253., 290., 332., II. 36., 46., 205., 401., 433., 583. O matko plná milosti, půjč mi tvého synáčka; Požčaj mně nožička; Pož- čajte nám sekerenky. Sš. Mor. p. 74., 220. 674. Půjč mi bílého šátečka. Sš. M. P. 337.' Ač toho i samým pohanům půjčili (dovolili). Sš. J. 66. Prosím tě, půjč mi vozové plachty. Us. u Rychn. Někomu peněz půjčiti. Jiř. kr. naříz. Í469. P. někomu něčeho v hádání (připustiti). Jel. Poščaj (půjč) mně, má milá, šátka hedbávného: Bartákova dcera půjčila mu peněz, aby s ňú tancoval v hody za inte- res. Sš. P. 131., 699. — čeho k čemu. Pojičil mu k tomu mordu svého vlastního oštěpa. Pč. 31. Pojičil jim k tomu výboji samostřielu. Pč. 2. ľ. něčeho k něčí prosbě. Star. let. — co komu (nač). Půjčte nám posádku na kvočnu. Sych. P. víru žalobci. P. někomu soudní moc. CJB: 275., J. tr. P. někomu peníze na, úroky, D., na lichvu, V., na směnku. D. Koně mu požičil. Kn. rož. 15. Já bych ti ji půjčila (kudličku). Er. P. 75. Půjč mi to, ale do smrti neupomínat a po smrti ne- proklínat. Us. u Kunv. Msk. Pójčil koně Cipínov na tu jiezdu do Němec. Pč. 49. P. na dediny. Chč. 449. Půjč mi peníz na vajíčko. Er. P. 29. Slíbil mi požičiti peněz 80 hř. na zástavu; Já jsem požičil na to zboží Joštovi; Pojičil jemu peněz na tu jjstú ves. Půh. I. 250., 372., II. 81., J. tr. Žid neu á půjčiti peněz na ižádné klenoty kostelnic. Sob. 115. A také židé aby toliko na základy půjčovali, ale na listy nic. Zř. F. I. H. XIV. Až já se najím, já ti půjčím lžíci. Prov. Chceš-li přítele ztratit (se zbavit), půjč mu peníze. Koll. Co tam, to tam, o to hlavy nelam, neb na to již žádný žid nic nepůjčí. V. Co bylo a není, na to žid nepůjčí. P. na věc kradenou. Er. Kdo co půjčíš na hru, ztrať to. Rb. Chudým půjčovati na almužnu jest Bohu na lichvu dávati. Š. a Ž. — co kde. Žalobce tu viec ve své žalobie puoj- čuje (připouští). Ms. pr. kut. Před nímž jsem pojičevala. Půh. II. 274. Půjčili je králi přede mnou. BO. — co odkud: knihy ze své knihovny. Ml. — co jak. P. peníze pod úrok, V., pod základ. J. tr. Půjčím ti peníze pod výminkou. Kn. poh. 680. Ne ihned jest z božie vóle pójčeno, což lidským slíbeniu) jest slíbeno. Hus. I. 90. Na malú chvíli požičeno jest. BO. Jemu šest kop gr. pojičil k jeho dobrému. Půh. II. 6. An mu na to spravedlivě půjčil bez fortele dskavni. VI. zř. 93. — proč. Právo pak zvláštní půjčuje se k velikým prosbám neb pro věrné a statečné zaslúženie. CJB. 417. — že. Půjčuji židům, žeby právi byli v odporu svém. Sš. J. 92. Půjčuje se (conceditur, při- pouští se), že má býti zachován obyčej. Ch. Následuje-li papež Krista v chudobě atd., tehda tobě puojčím, že jest najsvětější. Hus. I. 404. Dále pojičiem (připustím), že tací přísežníci mají mnoho smrtelných hřiechóv; Toho pójčiem, že jest to tak, ale kto dovede, že to jest dobře? Hus. I. 106., 172. — infint. Puč (dovol) mi kúřit. Na mor. Zlínsku. Brt. Požičeno jest ďáblu někdy pravdu mluviti. M. Přes město si nepójčil synóm israelským jíti. BO. Židóm pójčeno jest přisahati skrze Boha. Hus. I. 103 — se, šp.: m.: si. Půjčil (vypůjčil) se 5 zl. Brs. 153. — aby. Ktož mi toho pojičí, aby byly popsány řeči mé v knihách železnú rafijí. BO.