Půjčiti
Půjčiti. Cf. Mkl. Etym. 411. b. P. místo pójčiti, to z póžčiti m. požičiti a toto z po žitčiti Gb. List. fil. 1884. 77 , Šf. III. 465. Vz Pojičeti, Požičati, Požičiti, Požiščati — abs. Ta žena půjčuje (s jinými souloží). U Žamb. Dbv. Půjčí-li p. Bůh (dopustí-li, dá-li). Pal. Kdo nechce učiniti tak, nemůže jinak než p. (přisvědčiti). Obz. A tak móž býti pójčen ten dóvod (zugegeben). Hus. I. 216. Kdo půjčí, není lepšího přítele (nad něho) a když upomíná, tu ocet i se džbá- nem rozleje a převrhne. Črn. Zuz. 145. — co. Priamus nerad k tomu svoli, což sú Eneas a Antenor pójčili (připustili). Troj. 202. Kdo chce o něco brzo přijíti, ať to půjčuje. Us. Kšť. — čeho. Půjč, formánku, biče svého. Sš. P. 7. Když žid puojčí peněz. Výb. II. 333. Toho nižádné právo nepůjčí (nedovolí). Bart. 105. — komu čeho. Téhož divu pójčil Prokopu sv. Hr ruk. 21. — čeho k čemu. Kto lichvú pójčí dobytčete jinému k póžitku. Hus I. 218. — nač: na zboží. Arch. VIII. 172. — čeho proč. Lichva jest, když kto pójčí peněz na zisk. Hus I. 218. — co, čeho jak. Bože, pójč milostivě (dej, učiň, dovol), aby . . . Výb. I. 577. P. něco na slepou víru. Dvor. Svých peněz skrze jiného p. Hus I. 218.