QQ jest v romanských a germanských ja- zycích obvyklá
hrdelnice, která v písmu jen přeci
u se užívá. Ostatně není Hláska ta ani etymologicky ani fysiologicky zvláštni
, nýbrž v každém ohledě =
k. Staré
k totiž v pozdějším latinském pravopise
, vyjma ně- kolik archaismů
, v
c a
q proměněno jest;
q pak zejména tenkráte nastupovalo, když
u a ještě jedna samohláska následovati měla, na př.: qua, quem, qui, quo, quum atd., řidčeji před pouhým
u. jako v zastaralém
pequnia. Tak stala se skupenina
qu neroz- lučnou a z ní později opět pouhé a čisté
k se vyvinulo, což na franc.
que (ke),
question (kestion) atd. patrno. V některých slovech přešlo v
g, na př. franc
. égale (aequalis). V ital. jazyku však zní ještě
u, na př. quale, equale; řidčeji celá skupenina
qu v ch (k) prešla: chi. V gotštině jest
q = kv, v ostat- ních pak německých jazycích opět jen
qu při- chází. Slované latinkou píšící skupeniny této jen ve slovech cizích užívají. Gb. v S. N. Avšak tato slova také literou
k se píší: kvadrat, kvitance. Q
slcrácené v lat. = Quintus,
Quintius, quaestor. — Q jakožto římská číslovka = 500, q = 500000. S. N.