Q
Q jest v romanských a germanských ja- zycích obvyklá hrdelnice, která v písmu jen přeci u se užívá. Ostatně není Hláska ta ani etymologicky ani fysiologicky zvláštni, nýbrž v každém ohledě = k. Staré k totiž v pozdějším latinském pravopise, vyjma ně- kolik archaismů, v c a q proměněno jest; q pak zejména tenkráte nastupovalo, když u a ještě jedna samohláska následovati měla, na př.: qua, quem, qui, quo, quum atd., řidčeji před pouhým u. jako v zastaralém pequnia. Tak stala se skupenina qu neroz- lučnou a z ní později opět pouhé a čisté k se vyvinulo, což na franc. que (ke), question (kestion) atd. patrno. V některých slovech přešlo v g, na př. franc. égale (aequalis). V ital. jazyku však zní ještě u, na př. quale, equale; řidčeji celá skupenina qu v ch (k) prešla: chi. V gotštině jest q = kv, v ostat- ních pak německých jazycích opět jen qu při- chází. Slované latinkou píšící skupeniny této jen ve slovech cizích užívají. Gb. v S. N. Avšak tato slova také literou k se píší: kvadrat, kvitance. Q slcrácené v lat. = Quintus, Quintius, quaestor. — Q jakožto římská číslovka = 500, q = 500000. S. N.