Ráčiti m
Ráčiti m. rádčiti od rád. Šf. III. 501. Cf. Mkl. aL. 106. — abs. Jsem spokojen, jak p. Bůh ráčí. Us. Dá každému, jakž ráčí. Hus II. 169. (23.). — co. Móž činiti, což ráčí. Hus II. 48. (190.). — s inft. Arch. II. 257., Umuč sv. Jiří v. 479., Výb. I. 597 , Výb. II. 10, 16, 18., 1251., BR 21. b., Zjev. sv. Brig., Hr. ruk. 225., 229., 365, 377.. Mst. v. 23 , 915., AlxB v. 226. (HP. 77.), Št. Kn. š. 51, 43., Sv. ruk. 176., Hus II. 191., 212., III. 70 — komu. Když je člověk z sebe, ráčí mu i nebe. Us. Tč.