Rádlo
Rádlo, a, n., m.: oradlo, o se sesulo. Strsl. rolo, oralo, aratrum, příp. -lo. Mkl. 13. 97.. 99., 100. Vz O (se odsulo. II. 198. a), Arch. für slav. Phil. II. 703., Rataj. — R., druh pluhu, od něhož se nejvíce tím liší, že místo desky (Streichbrett) má dvě křídla n. ucha, kterými zemi s obou stran rozhrnuje; po- třebuje se k mísení, k zaorávání obilí n. zem- čat, der Haken, Hakenpflug. Rádla užívají zvl. v horách, odkudž i horský pluh slove. Vaň. Vz KP. III. 228., 229. Zemi rádlem orati. V. Zapřah ju do rádla. Sš. P. 677. Vzeli kuoň z r-a. Pč. 3. A mužie se drželi r-a. Dal. 15. Zvoral jsem, tatíčku, ale málo, že se mně radýlko polámalo. Sš. P. 535. — R., radlice. Reš. — R., radlička, kost rad- ličná, malá kůstka tvořící základ přepažky nosní, das Pfugscharbein. S. N. — R., polní míra. Dvór s poplužím a se dvěma rádloma pole. Arch. I. 154. (Gl. 291.). Bylo jeho jmě- nie pět set radl volových (juga boum). BO.