Co
Co. Na záp. Mor. čo, v Orav. če a čuo, ve střed. Slov. čvo a čuo, ? Hontě švo, v Gemer. šva, v Humensku so. Šb. D. 81. O sklonění na Lašsku vz Mus. fil. 1897. 434. Co (čso), o sklonění vůbec vz Gb. H. ml. III. 1. 464., 466. Rána be'la jenem tak, co prst połoží. Mtc. 1899. 41. Ona co sestřenice Sv. Alžběty Pal. Děj. I. 2. 158. Umřel v Praze co vězeň. Jb. III. 2. 249. a jinde. Která věc se co (gt. ) Bojí. Hus. I. 117. (archaismus). Mus. 1898. 241. Užívání náměstky co na Císařovsku: Nemáš tu nic co děíat; Už je té řece co dosť atd. Vz Mtc. 1899. 364. Ve Slezsku, vz Lor. 71. — Co s gt. Na podzim a zimě co se stane člověku nemocí, bývají dlúhé. Maš. ruk. 175a. — Co u kompar. Jenom hleď, aběs co spiš běł hotové. Císař. Mtc. 1899. 223. — ćo příp. 2. os. pl. Vz -te.