2. Raniti
2. Raniti, il, ěn, ění; ráněti (na Slov. ráňati), raňovati, ranívati, verletzen, ver- wunden. — abs. Pán raní, Pán hojí. Dch. Kde chudoba chodí, všady kámen raní. Sš. P. 783. — co, koho. R. něčí srdce. V. Ktož té (naděje) nemá, velměť brzy ho ďábel raní. Hus. I. 178. Vz Hlava. — koho kam: v hlavu, Háj., Pč. 25., v nohu. Lk. Hostivít v ruku levú byl raněn. Háj. — jak (kde): do krve (až krev teče), D., do smrti. Alx. 1120. Hus. I. 241. R. až k smrť, V., na smrť. J. tr. Utrhač mnoho jich u stola raní až do smrti. Hus. I. — čím»(kde): nožem, Alx., střelou. Er. P. 285., Jg. Ranil ume ranou na ránu. Br. Raň tě. Pán biedú, zimnicí, i zimú i horkem i vedrem i povětřím porušeným ' í rzí. BO., Hus. I. 55. R. koho břišnú ne- mocí. BO. Raní tě Pán vředem aegyptským na straně tvého těla, kterúž lejna vycházejí, také i krástami a svrabem. Hus. I. 56. Raň tě pán nežitem psotným na kolenu i na lýt- kách. Hus. I. 56. A já jej ranil svú holí. Žk. 254. Bůh zděšením je raní. Kom. Ranila jeho srdce svú krású. BO. V Sodomě a Gomoře anjelé slepotou lidi ranili. Sš. Sk. 144. — adv.: těžce. Háj., smrtelně, D., hrubě. V. Předvídaná zbroj méně raní. Sš. J. 249. Na Ostrav. Tč.