Retnice
Retnice, e, f., labialis, der Lippenlaut. R. jsou hlásky: b, p, m; retozubné: v, f. Vz Hláska. Že retnice u nás změkčovány bý- valy, o tom svědčí ne jenom způsob psaní, ale i tvoření adjektiv nominal, sklonění, zvi. ve jménech osadních: Chrudim (jméno muže), Chrudimj (grad), Boleslav (jméno muže), Boleslavj, (grad). Měkkosť závěrečné retnice byla příčinou, že mluva obecná přenesla osadní jména taková v novější době z rodu mužského v rod ženský. Vz Chrudim, Bo- leslav, Plzeň. V podřečí s retnicemi rozma- nitě nakládají. V Budějovsku a Opavsku po nich slyšeti posud přídech jotu, i když i následuje: holubjice, fjík, pjiseň. Ve vých. Čech. a na Slov. se naopak po retnicích i vlastní ě vyslovuje jako e: verný, mesto, peknej, bežet; čehož i ve spisovném jazyku stopy jsou: kvetu. V různořečí litomyšlském mění se bj = d, dj — b, vj — d, pj =1, mj = n (ň) : běžet — dežet, hříbě — řídě, holoubě v troubě = holoude v troude, Chrudim = Chrubym, povídati = podydat; píte, je s pě- nou = tyte, je s tenou. Ve vých. Čechách obecná též jest obměna hlásky vj v b: ba- vlna — babína. Též m zastupuje hlásku vj: mňuk — vňuk a naopak zase mj = v: lus- koviny — luskominy a mj = b, písemní, darebný (-mný). — Rozlišení retnic nemožné jest; kde ho třeba bylo, tu prvotně přistou- pil přídech l: Jarosłavl. Postupu toho u nás öd doby historické není. Jir. Vz B, P, V, M, F. — Retnice vzdorují změkčení. Změkčuje-li samohláska retnici předcházející, možno to naznačiti předraženým j, kteréžto přitaženo jsouc k předcházející souhlásce retné jedi- nou jest známkou, že následuje samohláska změkčující: pět (vyslov: pjet). Gb.