Rozloučiti
Rozloučiti, il, en, ení, rozloučeti, roz- lučovati = rozvésti, rozpojiti, odděliti, von einander scheiden, trennen, sondern. Jg. — co, koho. R. přátelství, tovaryšstvo, man- želství, manžely. V. Nic nás nemá r. D. R. ovce (= odděliti). BO. Biskup rozlučuje manžely; Sváry lidské rozlučovati. Hus. III. 200., 218. — koho, co od koho: děti od rodičů. Jg. R-čil otce od syna a máteř od dcery. Hus. 1. 235. — Ben. — se, koho s kým (kdy). Nepravosti vaše s Bohem vás rozloučily. Br. R. duši s tělem. St. skl. R. se s přítelem. Us. Když se se svou matkou rozloučel. Lom. Kanc. ned. Žes mě otrávila, s milú rozlúčila; Jak se rozlučuje malá ryba s velkou, tak se rozlučuje mládenec s pa- nenkou; Ťažko sa učily drobné ryby plovat, tak my se budeme s milým rozlučovať; Roz- lúčils mia Bože se šuhajera švárným, rozluč už mia taky s tímto světem marným; Dyž se musí rozlúčiti s panenkú mládenec; Spiše se rozlúči Dunajek s písečkem, než se já rozlúčim se svojím synečkem; Prstýnek s prsta dát marná věc a s milým se rozlúčit těžká věc. Sš P. 155., 357., 402., 453., 478., 597. Kdo zradně miluje, nech ho smrť roz- lúči (se životem). P. sl. 44. Rozlúčil sě se synem za zdravého ještě života. BO. — koho kde: ve světě. Er. P. 202. — jak. Bez opatřenie duše s tělem sě rozlúči a s velikou bolestí a bázní. Hus. III. 111. Bohabojní ve víře, v lásce a v milosti boží s tím světem se rozlučují. Sš. Sk. 92. Stáda rozlúčil ve dva pluky, rózno. BO. — koho k čemu. Aniž pravých manželov kto živý móž rozlúčiti k posvátné věci neb k man- želství rozlúčením. Hus. III. 200. — proč v čem. Ač druhdy pro cizoložstvo bývají rozlúčení, tak že spolu nepřebývají, ale ne- bývají rozlúčení v manželství. Hus. II. 39. — se. Rozlučme se můj kochanku, nestojím o tebe. Sš. P. 388.