Rozpustiti
Rozpustiti, il, štěn, ění; rozpouštěti, ěl, ěn, ění: rozpušťovati = různo pustiti, aus einander lassen; povoliti, rozšířiti, auslas- sen ; tekuté učiniti, rozliti, zerlassen, zer- gehen lassen, auflösen, schmelzen; se = te- kutým se státi, rozehříti se, zergehen, zer- schmelzen, aufthauen, zerfliessen; rozpad- nouti, sich zertheilen, aufgelöst werden; oslabiti, schwächen; dáti se, geben, einlas- sen. Jg. — co koho: radu, Pr., sněm, vězně, Bern., shromáždění, Kom., Br., vojsko, šaty (povoliti), D., špačky rozpouštěti (žertovati), Us., jazyk, plachty (povoliti), Har., křídla, koně (uzdu mu pustiti), někoho (vše mu po- voliti) ; máslo, rudu (tekutou učiniti). Us. R. spolek. Us. Dch. Pak král Jiří r-stil pole. Let. 187. Zlosť své šípy r-la. Hus III. 119. R-stiti koně (vypřáhnouti). Sl. p. 103. — co, se čím (kudy): vodu trubami r. Us. R. kovy, olovo, vosk, máslo ohněm (tekutým učiniti). Ros., V. Tlučené zlato živým stříbrem r., něco (cukr) vodou r. Vys. Chechtáním ústa rozpouštěti. Hus I. 263. Vosk ohněm, ctnosť chloubou se r-ští. Sš. Mk. 87. R-stil by se závistí. Lb. Prudkými výklady se rozpou- štěti, sich in heftigen Diatriben ergehen. Dch. Sněhové horkem se rozpouštějí. Us. — co na co. Svůj nešlechetný jazyk na ublí- žení té panny rozpustila. Ob. Pan. Pán Bóh rozpúští jazyky utrhačóv na své vyvolené, zdaliby co chlúbky v ně vpustilo, aby jazyk utrhačóv to vyčistil. Hus. I. 239. — kudy. R-la vlásky po pravém rameni. Sš. P. 777. R-stil syneček vraný koně po něm (po poli). Sš. P. 361. A r-stil zlaté pérečka koníčkovi po hlavě. Sš. P. 241. — se o kom — roz- mluviti se o kom. Šml. — se od čeho: od velkieho žaľa. Sl. p. 112. — co jak: na rózno. BO. — co, se kde. Cukr ve vodě se Rozpouští. V. Měď před míškem roz- pusť. Vys. Vosk na slunci se rozpouští. V. — se v co. Těla v živly se rozpouštějí. Kom. Rozpustil se v smích (dal se). V. V ne- střídmost se r. Eus. — se do čeho: do pláče ( = se dáti). Bern. — se. Sníh se r-stil. Us. Že mázdřice porušena není, ale se roz- pustila (oslabila). Ras. — se k čemu. A to se stává, když Kristus duši věrnú svým vnitřním vdechnutím nadchne a ji k nebe- ské žádpsti ponukne a ona se k té řeči jaksi rozpustí. Hus III. 62.