Rým
Rým, u, rýmek, mku, rýmeček, čku, m., z lat.-řeckého rhythmus, úplná neb čá- stečná stejnost zvuků v rozličných slovech, der Reim. S. N. Stejné tyto zvuky vysky- tují se buď na počátku rýmovaných slov (alliterace), na př.: zaměši zraky zlobú za- polena (Rkk. 26.), aneb jsou samohlásky stejny mezi nestejnými souhláskami, což se jmenuje assonance, ku př.: v šírém poli dúbec stojí (Rkk. 64.), aneb mají jedna neb dvě poslední slabiky rozličných slov stejné zvuky samohláskové i souhláskové, a to se nazývá rým par excellence: rok — krok, roku — kroku. S. N. — a) K rhythmu, jenž základ- ným živlem všeho veršování jest, v poesii novější, pokud na základě přízvuku se osnuje, z pravidla se druží rým t. j. rovnozvukosť jedné a jedné syllaby přizvukované nebo dvou i více syllab náslovím se lišících, z nichž první jest přizvukována. — Poznani. Zřídka kdy, a jediné na zvýšení účinu komického, rymují se i verše časoměrné. Já mu mečem kolo lebky zašustím, já soka svého beze msty nepustím, neb do krutého vrazím jemu srdce tu dýku, ježto i sloužila druhdy Rinaldu setníku. (Koubek). a) Rým slove jednopádným nebo lichým nebo mužským (lichou), stumpf, männlich, když rovnozvuk jest mezi jednou a jednou syllabou přizvukovanou; n. p. hluk —pluk; mrav — stav. — Poznam. Mnohdy místo rýmu mužského naskýtá se rým střední (Binnenreim), záležející v tom, že dvě a dvě syllaby bezpřízvuké rozdílného násloví se sbíhají v rovnozvuku; n. p. netuší — pří- sluší; chutnala — vydala. — ß) Rým slove dvoupádným n. sudým n. ženským, weiblich, klingend, když dvě a dvě syllaby rozdíl- ného násloví, ze kterých první má pří- zvuk, jinak jsou rovnozvuky; n. p. brána — dána; zvěsty — městy. — Poznani. Jsou-li obě rymující se syllaby dlouhy, slove rým visutým (schwebend); n. p. dává — stává; bývá — vzývá. — y) Rým slove trojpád- ným (gleitend), když tři a tři syllaby, ze kte- rých první přízvuk má, kromě násloví jsou rovnozvuky n. p. voditel — roditel. — Pozn. 1. Zřídka kdy která báseň výhradně o rý- mech mužských bývá. Častěji se potkati jest s básněmi o rýmech výhradně ženských. Oby- čejné oba tito druhové rýmu vespolek se střídají. (Příklady vz níže.) — Poznani. 2. Rým jest kmenový n. štěpný, označuje-li každé z rymujících se slov spolu i před- stavu (jenž na samých kořenech a štěpech slov a nikoli na rymování pouze gramma- tické formy spoléhá. Sš. Hc. V.), n. p. spal — chval; rána — vzdána; planý n. pří- ponový jest, rymují-li se pouze koncovky slov, n. p. výbornému — milostnému ; milo- vati — hodovati; zadumání — přemítání. — Mnoho planých rýmů báseň činí nechutnou. — Pozn. 3. Není-li rovnozvukosť hlásek jdou- cích za náslovím úplna, vznikají tudy rýmy chatrné. To se přihází, když n. p. samo- hlásky rymujících se slov jsou rozdílného trvání, jako: stál — žal; hlodá — škoda; nebo má-li samohláska měkká odpovídati tvrdé, jako : lepě — tepe; voly — poli; nebo je-li souhláska některá pouze podobného znění, jako: zvědy — květy; dráze — kráse. Bez úhony však jsou rýmy, vyzvukuje-li z rymovaných slov jedno v němou sou- hlásku střední, druhé v němou souhlásku úzkou; n. př. dub — sup. — b) Hledíce k místu, na němž rým se vyskýtá, rozezná- váme tyto rýmy: a) Vniterním sluje rým, rymuje-li se slovo ve středoverší se slovem verš končícím n. p. Jako sněhu pýří kolem Pána víří Serafínů zjev: Jemu dav ten hustý, křídel svojich šusty, světů kolot vírný, vesmír přenesmírný, prostory a časy, všeho tvorstva hlasy, Jemu všechno kolem rozkoší a bolem hřímá, hučí, šeptá, jásá, kvílí, reptá věčný chvalozpěv. (Sv. Cech). ß) Rým je sdružený n. nepřetržený (platt, ungetrennt ), způsobují-li jej závěrečná slova dvou veršů sobě v zápětí jdoucích : aa bb cc atd. Jazyk tak cti jako vědu! Přidej z něho soli, medu, chceš-li by nám chutnala, užitek stý vydala. (Č.) y) Střídavý n. přetržený (gekreuzt, wech- selnd) je rým, když verš první se rymuje se třetím, druhý se čtvrtým. Obrazec: a b a b. Bujný oř jest mluva naše ušlechtilé úrody, bezmezím se toulá plaše, jak syn drahé svobody. (Č.) d) Přerývaným (unterbrochen) slove rým, když ve čtveroverší toliko verš druhý se čtvrtým se rymují, prvý a třetí pak ostá- vají bez rýmu : Nežaluj a vytrvej! Jedna noc má tisíc hvězd, útěcha jest v každém svitu, plno krásy v světě jest. Pokračuj a vytrvej! Pravda budiž prapor tvůj ; budoucnosť je nedohledna, pravda věčna! — důvěřuj! (Kká.) e) Okročný (na přeskáčku, umschliessend, Nz) slove rým, obstupuje-li jiné dva rymo- vané verše. Obrazec: a b b a: Pracuj každý s chutí usilovnou na národu roli dědičné, cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou. (Koll.) g) Postupný (verschränkt) slove rým, když první verš se čtvrtým, druhý s pátým atd. se rymují dle obrazce a b c a b c. — c) Místo rýmu zvláště v poesii prostonárodní zhusta drží assonance (souznění). Lišíť se od rýmu tím, že žádá toliko stejnosti samohlásek, kdežto rým vymáhá rovnozvukosť i samo- hlásek i souhlásek : boří — boží; mladí — tratí. Pod javorem pod zeleným oře dívka volem jedním. Jeníček je čirý zbojník, ví přes hory každý chodník. Pijme chlapci, pijme víno, nech vodička teče mimo. Nejel Toman doubravou, dal se cestičkou pravou; a v podhájí u myslivce nový domek jedna svíce, hostí mnoho pospolu, jizba plna hovoru. Smutkem Toman obklopen patří s koně do oken. (Č.) — d) Alliterací slove rovnozvukosť náslov- ných hlásek syllab přizvukovaných n. p. Bujně bují bodlák bodlivý. Jhl. Vlní vítr vodu Vltavinu. (Týž.) A hrozné hrozby hlas jen jedno hučí stále. (Týž.) KB. 7. — Když tři poslední slabiky jednostejného zvuku jsou, tehdy jest r. trojpádný, trojslabičný, když pak čtyři, tehdy jest čtveropádný, čtveroslabičný, jako: štěkavý — těkavý, milovali — pilovali. — Rýmy trojpádné a čtveropádné slovou jinak houpavé, poskočné, gleitend. — R. bohatý (reich), když slova jednostejného zvuku rozličnou moc do sebe mají: stav (subst.) — stav (imperat.), stroj (subst.) — stroj (impert.). — R. jednostejný n. totožný (gleich, identisch), opětuje-li se v Rýmu jedno a též slovo: psali — psali.— Rýmy čisté 1. když sámohlásky jak měrou tak i povahou jednostejny jsou: zraky — mraky, znáti — dbáti, zvoní — roní. Jinak jest r. špatný: hlava — sláva, síň — plyň. Vz nahoře r. chatRný. — 2. Když souhlásky po samohláskách se rýmujících jednostej- ného, před nimi však rozdílného zvuku jsou: most — host, heslo — neslo, rod — pot, lid — cit, uplitá — vyčítá. — 3. Když sla- biky se rýmující v jednostejném poměru k přízvuku svému jsou: zemanu — občanů, přemožen — rozložen, na vodu — náhodu. Nedobrý jest rým, když tomu tak neni: voda — náhoda, zaleze — meze. — Fozn. Odtud jsou rýmy nejlepší, když se jedno- slabičná slova s jednoslabičnými, dvousla- bičná s dvouslabičnými, tříslabičná s třísla- bičnými atd. rymují. — R. volné (frei), když bez pravidla a pořádku za sebou jdou. — Rýmy na začátku slov jmenují se rýmy za- čínací n. začátečné (Anfangsreime); u pro- střed veršů rýmy strední (Binnenreime), na konci rýmy koncové (Endreime). — Když v témž verši dvé rýmů jest, tehdy slovou rýmy dvojité (Doppelreime, vz nahoře r. vni- terné). — Když se rýmy na konci verše před- chodného u prostřed verše následného opětují, slovou proplétané (Kettenreime). Zk. Ml. II. 205.—207. — Rýmy (pořád) opětované, Schlag- reime : aaaaa. Nz. — R. hlasný, kde se ve slo- vech víceslabičných vždy aspoň dvě slabiky rymují. Sš. Hc. V. Vz také v S. N.; Mk Ml. 325.; Sš. 36. — Tvá žalosť jest nestydatá, tvoje žaloba jest bez rýmóv, ist ungereimt. Tkadl. (Germanismus tento, čili spíše galli- cismus — cela ne rime á rien — v češtině věru směšný u starých vícekrát přichází. V Jg. Slov. pod: Rymovati a Uprodati. Č.) Řeč v rýmy složená. V. V rým, do rýmu. Bez rýmu. D. O hojnosti českých rýmů vz Shakesp. Sen v noci svatojanské 1866. str. 33., 1876. str. 41. Dch.