Řebř
Řebř, na Mor. žebř, e, m., řebří, n. — řebřík, zastr., die Leiter. Pč. 21., Pass. 783. Máš-li býti spasen, musíš znamenati řebří, jímž bys mohl myslí a poznáním v Boha vstúpiti. Hus. I. 83. Aj dva žebřie slyšíme ve čtení: jeden pýchu, jímž lezů shory dolóv, druhý pokoru, jímž lezú zdolu vzhóru; Rebr Lazaróv z pokory a trpělivosti jest udělán, láskú sevřien. Hus. II. 319., 238. Viděl řebří nebe dosahující. BO. Kdo po řebři na zeď lezechu. Dal. Po řebři ho do dolóv kázala svésti. Pass.