S
O symbolickém jeho významu vz Šrc. 535. — S z h a k, vz Mkl. aL. 261. Před samo- hláskami. Vz ib. 276. Cf. i Vm. k Mkl. aL. 32. — Význak množ. lokalu v nejstarších jazycích indoeuropských jest sykavka s a její střídnice š s rozličnými přiléhajícími samohláskami (sva, su, šu, se, si). Vz Šf. III. 577. nn. — S v měkké š: śećka, śekać, śemeno, śeno, beśeda, suśed, v lese, viśeł, śikorka, śito, śiň, nośić, prosić, muśi, kos — kośi, nośa, prośa (3. pl.), ve Staré Vśi, za Staru Vśu, śahać, śednuć — śedać, śnih, huś, letoš, kośba, paś, neś, proś, noś atd. Laš. Vz Brt. D. 106. V Čeladné, Frydlantě, v okolí ostravském, ve Frýdku, v Morávce: něsu, něśeš, něśe, něśemy, něśeće, něsu. Jinde (už i v sousedních od Frýdka Brozo- vicích: něseš, něse. Vz ib., Gb. Ml. 40. S v příčestí trpném sloves IV. tř. na Va- lašsku a v Podluží neměkne: brúsený, obe- sený, zkusený; na Dolní Bečvě buďto se nemění nebo proměňuje se v š: nosený, prosený, zkušený. Brt. D. 64., List. fil. 1885. 247. — S změněno v c: cvrček m. svrček, dcka m. dska, predce m. predse. Gb. Ml. 40. — S cizí přejímá se dílem jako š (kde znělo s), dílem jako ž (kde znělo z): Jesus — Ježúš — Ježíš, Moyses — Mojžíš, Ši- meon — Šimon, missa — mše. Vz Gb. Ml. 41. — S se přisouvá na Lašsku: Střano- vice, Střiněc, Střebova (a v ostatních po- dobných jménech topických), skurka (kůrka chlebová), skypať, skřidlo, střapec, strnož, Skravařovo (Kravařovo, nom. top.). Brt. D. 110. Cf. Šf. III. 507., 531., Gb. Ml. I. 41. Enklitické s. An nás jako cizieho kohos odkavads měl. Bibl. Vz Jir. Nkr. 91. — S se odsouvá na Lašsku: łopať (slov. sło- pať = chlemtati). S se sesouvá. Vz Mkl. aL. 297., Gb. Ml. I. 42. — S na Hrozenkovsku na Mor. mezi dvěma samohláskami se zdvo- juje : masso. Také š: kašša. Brt. — S v Chod- sku. Vz List. fil. 1891. 51.