Sáně n
Sáně n. saně, gt. saní atd., pl., f.; sáňky, gt. sáněk, saněčky, ček, f. Podlé Bůže. Sáně krátí á v gt., dat., lok. a instr. Sr. lett. sanas, der Schlitten, die Schleife. Mkl. aL. 107. Korba, hlava u saní, kůň do saní. Šp. S. se ssázejí (jdou na zvrat). D. Na saněch vyjeti. Kom., se vézti, Kron. mosk. S. běží po ledě. D. Jízda na saních. Šp. Sáně ma- lované, ty kluku, já tě zabiju (zvolání)! U Žamberka, Dbr. Jeli, jeli furmani, vzali Kaču do saní. Sš. P. 177. O sv. Barboře saně jsou na dvoře. Us. — Vz KP. I. 62. — Sáně, sáňky, dolní čelist n. kosť, v níž zubové stojí, die Kinnbacken, Kinnlade, der Kiefer. V. Vz Schd. II. 327. Strsl. senbci, die Schläfen. Mkl. aL. 59. — Sáňky, v obec. mluvě canky, udidla koňská, das Gebiss. Ros. — Saně, sáňky, das Schulterbein beim Geflü- gel. Mor. Hý. — Sáně, der Support, die Schlitten bei Drehbänken. Nz.