1. Sbořiti
1. Sbořiti. — co. Sbořil mi dům. Půh. I. 280. Nadělá křiku, že by dům sbořil. Dch. S. úmluvu (zrušiti), Výb. I. 1048., smlúvu. Št. Kn. š. 164. S. tvrz. Arch. II 149. Nehned nový dům vystaví, kdo starý sboří. Us. Šd. Sbořivše ustavení zákona; Mečem učiní dobrým pokoj zlých pokoj sboře. Št. N. 77. 33., 288. 37. O by zbo- řili hřiechy, kopeřstvie, smilstvie. Hus I. 329. — co čím. Slovem nebe s. Vrch. Kterúž úmluvú první úmluvu smy zbořily. Arch. IV. 342. — co komu. S-la se nám chalupa, kamna (žena slehla). Us. S. komu kvas. Chč. 632. — co proč Ten (díl tvrze) mi jest proň zbořen. Půh. II. 362. — co kde (jak): v klášteřích. Št. N. 77. 20. Svú mocí beze vší naší viny kázal nám s. na naší vlastní dědině v Moravičanech náš mlýn. Půh. I. 36.3. — kdy. Sto liet čo znalo stvoriť, to v jednej ľahkej době zboriť. Phľd. IV. 20. — se. Strach, by se nebe nezbořilo. Us.