3. Se
3. Se, zájmeno osobné a zmatné, nemá no- minativu, něm. sich, lat. se. Sing, a plur. gt. sebe, dat. sobě, si (v již. Čech. sebě m. sobě, Kts.), akkus. se, sebe (toto vlastně genitiv), na jihových. Mor. a Slov. sa, lok. sobě (v již. Čech. sebě, Kts.), instr. sebou (m. strč. sobů, o se seslabilo v e. Vz O.). Osobně zvratné se zní strč. sě. Bž. 149. Přechod od strč. se k pozdějšímu se objevuje se ve 14. a na začátku 15. stol. Vz o tom Gb. Hl. 101. Strany užívání sebou vz Sebou. —- Se uží- váme, kdykoli se děj k podmetu věty vzta- huje. Vezmi mne k sobě. Kom. Udělejme sobě město. Br. My pamatujeme na sebe. Br. (Mkl. S. 101.). On sobě volný, sobě mocný jest (sám svůj), selbstbereehtigt. J. tr. Člo- věk, jenž Bohem nenie, nemá té moci sobě, aby byl synem božím vyvoleným jediné z mi- losti božie. Hus II. 231. Neodřekne-li se kdo všeho, což sobě má, nemuož býti muoj uče- dlník. Luk. 14., Hus I. 473. Co sobě chcem, jiným čiňme. Dh. 17. To on maje sobě v zná- mosť uvedeno. V. — Delších tvarů sobě, sebe z pravidla užíváme a) na počátku věty. Sobě rovného nemá. Us. Sebe samého ostříhej v čistotě. — Pozn. Jen zřídka kladou se v tomto případě kratší tvary. Se samého temnostem odsoudil. Vš. — b) Po předlož- kách. Stáli proti sobě; na sebe, k sobě, ne: k si, proti si a p. Co na sobě to po sobě. Vz Nuzný. Lb. — Pozn. Ale někdy přece i krátkých tvarů užíváme. Pustil to mimo se. Položil to za se (za sebe). Něco před se bráti. Na sebe, na se, za sebe, za se, před sebe, před se. mimo sebe, mimo se, v sebe, se. Jg. Vz dole: Se s předložkami. — c) Když je s důrazem vyslovujeme (ob- zvláště v protivách). Napřed sobe, potom druhému. Nejvíce sobe přeje. Vz Já. — d) Chceme-li vespolnost označiti: bili se — bili sebe. (Bž. 149.). — Pozn. Se klademe v hlav- ních větách z pravidla za slovesem, ve vě- tách vedlejších a otázkách za spojkou aneb zajménem tázacím. Smluvte se spolu. Řekla, že se s ním smluví. Co se s ním soudíte ? Zk. Proč by se ho v tom následovati sty- děli správcové? — Pozn. V ruském jazyku stává nyní se vždy za slovesem, v ostatních slovanských řečech může i jinde státi, jak to i v ruštině dříve bývalo. Mkl. S. 271. — Zájm. se, sebe jsou předmětem věty. Uží- váme jich, když se činnost výroku na pod- mět, od něhož vychází, zpět táhne. V češtině kladou se o všech třech osobách, v latině, řečt. a němčině jen u třetí osoby. Chválím se, laudo me, ich lobe mich; chválíš se, laudas te, du lobst dich; chválí se, laudat se, er lobt sich ; chválíme se, laudamus nos, wir loben uns; chválíte se, laudatis vos, ihr lobt euch; chválí se, laudant se, sie loben sich. Zk. — Slovesa zvratná jsou a) vespolná, když činnosť ode dvou n. více podmětů vy- chází tak však, aby od jednoho na druhý přecházela. O rozdělení dědictví se hádají. Kom. Vražedlně se bili. Troj. Sebe se ota- zovali. Br. Pokoj mějte mezi sebou. Br. Va- diti se, rváti se, potýkati se. — Složená s předložkou s: sejíti se, scházeti se, sletěti se. — Pozn. Jinak kladou se také výrazy: vespolek, spolu, jeden druhého, druh druha, člověk člověka. •— b) Činná, když se čin- nost na jednajícího vrací : mýti se, říznouti se. Jen sebe milovati. Dch. — c) Střední, jichž bez se neužíváme : báti se, styděti se. diviti se, hněvati se, radovati se, štítiti se, nadíti se, líbiti se, rdíti se, toulati se, mo- dliti se atd. Vz Zájmeno zvratné. — Pozn. Složená slovesa s do a na, někdy i s roz, pro, při, o, s, vy přibírají se: dovolati se (koho), dokřičeti se, najísti se, napiti se, rozhříti se, prolomiti se, přimluviti se, opo- vážiti se, nastuditi se, spustiti se (koho). — Pozn. 2. Některá slovesa zvratná přibírají místo akkusativu se raději dat. si (sobě): stěžovati si, stýskati si, naříkati si. Cf. Ani máme pochybovati o z mrtvých Kristově vstání, ani sobě báti prázdných řečí. Hus II. 143. Vz Časoslovo I. 164. a. — Pozn. 3. Když podmět a předmět rozdílné osoby jsou, nemá místa zájmeno zvratné, nýbrž osobné. Vy- svoboď je; Vezmi mne sobě. Kom. Někdy jsou chybně zájmena osobná místo zvratných. Já sám mně (m. sobě) nejbližší jsem. Háj. 341. Jste bez hříchu proti Hospodinu va- šemu (m. svému). Br. K komuž já posýlám sluhy mé; Odviež svázánie hrdla tvého, jatá dcero sionská. Chč. P. 22. b., 5 b. Užitečno jest vám ke třem věcem přičiniti pilnosti vaše: nejprve, abychom pilni byli brániti a zachovávati osoby naše před nepřátely na- šimi ; druhé, abychom na nepřátel našich konečnou zkázu všichni zmužile povstali atd. Troj. (Kramer 1790. str. 46.). Protož chcete-li učiněni býti synové boží, přiká- zání otce vašeho zachovávejte. Karel IV. (Emler 1878. str. 7.). Abych nalezl milosť před očima pána mého. Br. (Gen. 33. 8.). Pane odpusť mi jíti a pochovati otce mého. Br. (Luk. ev. G. 59. atd.; v bibl. často). — Pozn. 4. Užívá se ho také a) když se věta vedlejší akkusativem cum infinitivo vynáší. Pravil se býti pánem. Svěd. Čímž vyznával jej býti svým pánem, sebe pak jeho slu- žebníkem. Cap. — b) Když se věta vedlejší skráti vazbou dativu s infinitivem, v kteréžto příčině všeobecný podmět, ku kterému se tá- hne, obyč. se vypouští. Veliká zajisté věc jest samému sobě pravdu pověděti. Mudr. Ta je se mluviti, že sv. Kliment velí jim u mosta sobě slúžiti. Dal. 135. Neb je jim kázal sobě slibovati, aby k němu hleděli. Arch. I. 165. — c) Když se věta vedlejší příčestím aneb přechodníkem skráti a tak část hlavní věty činí. Jg., Zk. Skl. 339. a násl. Ná- městku třetí osoby on, ona, ono kladou mnozí ve skrácených větách tam, kdeby ve větě neskrácené položena byla: Vykonal to podlé moci jemu dané, neskr.: vykonal to podlé moci, která jemu dána byla. Avšak věty skrácené v té příčině stejně mají zvrat- nou náměstku jako jednoduché, jestliže jest vztah k podmetu věty. Vz Brs. 2. vyd. 276. Crhota Bořivoje před sebou stojícího vida k němu řekl. Háj. Pronesl věc, která jemu svěřena byla = sobě svěřenou (jemu svěře- nou znamenalo by věc někomu jinému svě- řenou). Odpovídali (Cyril a Metoděj) na ža- loby proti sobě vznešené. České noviny 1880. č. 239. str. 1. Tožť kommissaři po tako- vých zprávách sobě učiněných ponětli ouřadu, aby. . Aug. 7. Vz Rukojmě. Kterak král vo- lený podává (oznamuje) se držeti artikule sobě podané od královstvie. Let. 107. Kdo píle té v úřadu svém apoštolském nevede, ten milosti sobě propůjčené potracuje. Sš. Mr. 21. Pavel po odprosu sobě učiněném do So- luna se odebral. Sš. L. 2. Raduj se z pří- bytku sobě propůjčeného. Sš. Přistěhoval se do bytu sobě připraveného. K tuhým ža- lobám proti sobě vedeným mlčel. Br. Každý úkladům od jiných sobě učiněným právem brániti se může. Pr. V stráži a opatrování svém měl sobě svěřeny nejdražší poklady zemské. V. Kníže nemaje sobě žádné pří- činy dané. V. O úkladech sobě nastrojených něco navětřil. Kron. tur. Sv. Ondřej uzře (uzřel) z daleka kříž sobě připravený. Pass. 23. Aegisthus upadne v zálohu sobě učině- nou. Troj. 187. I trhl jest s lidem sobě po- ručeným Bojslav do Moravy. Háj. 82. Víry v něm míti nebudu bez zvláštní příčiny sobě dané (nebude-li mi zvláštní příčina dána). Arch. 1. 93. Vstúpil Josef do města Davi- dova, aby se přiznal s Marijí sobě manželkú; Ale že jho jeho jest zákon jeho dokonalé svobody, kterýž Buoh na člověka věrú a láskú s sebú svázaného vzkládá; Nebo on jest světlo tohoto světa, osvěcuje každého člověka v se věřícího; Protož jest jim při- kázánie vydal o spravedlnostech, sobě li- chých ; To pokolení jest již ke cti připra- veno, aby v něm Buoh veleben byl jako v svém zvláštním stvoření sobě ke cti při- praveném; Táž múdrosť nenávidí věcí sobě odporných; A protož majíce již syna bo- žieho, sobě k užitku daného, choďmež v no- votě života. Chč. P. 38 a., 105 b., 145 a., 162 a., 46 b., 101 a., 35 b. Á obezřev učed- níky vůkol sebe sedící, řekl. Br. (Mr. 3. 34.). Já podlé moudrosti boží sobě dané jako moudrý stavitel základ jsem položil. Br. (Pav. Kor. 3. 10.). Kdož zvítězí, dám jemu seděti s sebou na trůnu svém. Br. (Zj. Jan. 3. 21.). A ti lidé mladí i také sirotci, vkro- číce v statky sobě náležející, budou potom vůli míti takové půjčky buď splatiti, aneb jich tak nechati. Kol. Pr. str. 129. DXL. Poručník kšaftem zřízený, nemaje sobě té moci od kšaftujících propůjčené, nemůže ji- ného poručníka na svém místě sirotkům dávati. Kol. Pr. str. 124. DXXXI. Jakož móž summu na tom dědictví odkázati na tu moc sobě dskami pozóstavenú; Když kto na tu moc dskami zostavenú a sobě dskami danú odkáže listem dědictvie neb summu peněžitú. Vš. 316. Mimo Brs. hájí užíváni zvratné náměstky v těchto případech také Brt. v Km. 1875. 394. a připojuje doklady: Vypravováše jim písmo o sobě dané. Anth. I. 81. Vrátiv se té chvíle sobě poručeno měl, aby s vozu sešel. Prot. 238. Uzřel anděly k sobě jdúce. Pass. 40. Milostivý Bůh v sebe doufajících nikdy neopustí. Vrat. 185. Ře- kové tázali se o budoucích sobě věcech. Troj. 466. Kázal sobě obraz sv. Mikuláše učiniti. Pass. 41. Nepochybuji v ničem o va- šem přátelství k sobě. Arch. I. 99. atd. Ale máme i tyto příklady: Bez všeliké jim ode mne dané příčiny mně polékli osidlo. Kom. Aby všeliký úklad a moc jim od bláznóv učiněnu k opravě přivésti uměli. Vš. 9. Ná- rodní listy nevytiskly ani slova z mé kra- tičké zprávy jim zaslané; Pertz vyjádřil se o nich v Archivě jím vydávaném; Dva bratři vedli rozepři o dva koně od otce jim odkázané. Šb. LS. v Praze 1879. str. 5., 50., 65. a j. Ale i anjelé mají česť skrze své dané jim Bohem šlechetnosti. Št. N. 164. Což tehdy i my také bychom měli oběto- vati jeho pánu, jako svú oběť nám od otce danú; Pojdte požehnaní otce mého a vlád- něte královstviem vám připraveným. Chč. P. 58 b., 122 b. Takoví hospodáři jsou po- vinni takové od nich ušlé sirotky na svůj náklad zase hledati. Dobřenský. Jir. Anth. II. 2. str. 172. Z Mus. 1880. 331. a násl.: Přijmi, prosím, dar můj obětovaný tobě. Br. (Gen. 33. 11.). Tehdy ti, kteří prve potu- peni a blízko hrobu byli, to ku pádu jim a ku pohřbu připravené místo k stanům rozměřili, plni jsouce radosti. Br. (Mach. I. 6. 28.). Vzývali Pána, aby volající k němu krev vyslyšel. Br. (Mach. III. 8. 2. 3.). Si- rotci k otčímovi hleděti mohou pro statek po jich otci zůstalý. Kol. Pr. 112. CIX. Pro- tož tíž mocní poručníci vedlé takové dů- věrnosti od kšaftujících v nich složené . . . Kol. Pr. 116. DIX. Taktéž v Kol. Pr. 117. DXII, 130. DXLIII., 133. DXLVI. Ktož by kolivěk svú kterú věc jemu ukradenú v ži- dech optal u kteréhokoli žida. Říz. zem. V. 32. Dále jest také to přičiněno bylo, aby ti jistí vladaři a správce moc svrchovanú od nás jim společně danú toliko do sv. Václava měli. Výb. II. 389. (Záp. sněm.). Hejtman všechny spolky ohlásí před králem nebo před ním stalé. Výb. II. 882. (Tov.). Sjeli se jeho synové (Priamovi) kromě Hek- tora, kterýž tehdy v uherské zemi jeho otci poddané přebýval. Troj. Pročež soldati v něm od kurfürsta zanechaní spatřili dříve nepřítele k nim se přibližujícího, nežli o jeho příchodu co zvěděli. Skl. (Jir. Anth. II. 1858. 322.). Hendricus Navarreus od strany, jemu prve odporné, za krále přijat jest. Dač. I.180. Tamtéž str. 171., 179., 190.,194., 209., 217. Item kdo by prodal dědictví jemu od ně- koho po smrti s uvázáním zapsané. Vš. 172. Tamtéž 9., 42., 179., 250., 293., 294., 299., 335., 447. Zapsáno máme v historiích od starých skribentů řeckých nám pozůsta- vených. Žer. (Vyd. Bdl. III. sv. 1872. str. 11.). Tamtéž: 21., 23., 25., 32., 37., 51., 87., 96., 107., 136., 150., 156. — Klademe-li ná- městky zvratné, povstává tím někdy nejas- nosť, ku př. Bratr odstěhoval se do bytu přítelem sobě najatého ( = který přítel sobě n. jemu najal). Soudce potrestal oba obža- lované sobě spílajici (== kteří sobě n. jemu spílali). Strana připustila svědky sobě od- porující (= kteří sobě nebo jí odporovali). Soused pohnal k soudu dva zloděje, dare- báctvím sobě rovné (= kteří darebáctvím jemu n. sobě rovni byli). Herakles sedě na rozcestí viděl dvě ženy k sobě přicházející (které přicházeli k němu n. k sobě). — Dle Brs. (2. vyd.) 277. máme tedy ve větách participialných i infinitivných (skrácených) užívati náměstek zvratných a svratně při- svojovacích tam, kde není nezřetelnosti; pakli by byl« věta nezřetelna, máme užívati náměstky osobní nebo prostě přivlastňovací, nebo m. příčestí a infinitivu klaďme věty. Že ve větách skrácených jsou náměstky zvratné a zvratně přisvojovací místo osob- ných a prostě přisvojovacích, zakládá se na tom, že jazyk s podobnými větami nakládá jako se skutečnými částkami téže věty, tak že náměstka jejich ku grammatickému pod- metu se táhnouc bývá zvratná; že užíváni náměstky zvratné v podobných větách není latinismem, jde na jevo z toho, že náměstka zvratná bývá i v takých větách, v nichž podmět jest osoby prvé i druhé: Víry v něm míti nebudu bez zvláštní příčiny sobě dané Arch. I. 193. (Brs. 2. vyd. 278.). S těmito návrhy kommisse se nesrovnával pan Sv. a proto své mínění o věci zvláště a obšírní vyložil v Mus. 1880. str. 124,-142., 301. - 343 uče: Klaďmež v souvětích skrácených právt takové náměstky, jakéž v souvětích neskrá- cených se sbíhají. Na str. 331. a násl. uvádí doklady ze starší literatury české již nahoře uvedené a na str. 336. příklady z jiných slovanských jazyků. Příklady ze starších spisovatelů čerpané, ve kterých užívali ná- městek zvratných, pokládá za chybné (vz str. 331. a konec článku). Příčiny nespráv- ného užívání zvratných náměstek ve spisech starších hledat prý jest v tom, že starší spisovatelé a) Ěeky a Latinníky napodobo- vali, b) že tomuto druhu vět zkrácených nerozuměli a c) že někdy pořádkem slov k nesprávnosti svedeni byli (str. 340.— 343.). — Pozn. 6. Reciprocita vyjadřuje se též
užíváním zdvojeného druh n. užíváním slova
jeden se slovem druh n. zdvojením podmětu.
Tu druh druhu málo věří. Alx. Druh druhu
nerozuměchu. Atith. Druh od druha se brali.
Dal. Každý byl jeden druhého rokem starší.
Jel. Jedni na druhé volají. Br. Bratr bratru
nerozumí. Dal. Člověk člověka ode čtyř kroků
neviděl. V. Řekla vrána vráně. Er. Kmotra
kmotře šepce. Er. — Mkl. S. 108.—111. —