Sebou
Sebou, vz Se (ku konci). — Form. 1. Ve strč. písemních památkách jest sobů pra- vidlem až do 13. stol., ve 14. stol. starší sobu a mladší sébú vedlé sebe jdou. od 15. stol. jest sebú, sebau a sebou. Vz. Gb. Hl. 78. — Pozn. 2. Tohoto slova často chybně užíváme. Ve hře: Kdo jde s sebou? Vy ne- jdete s sebou? Já jdu s sebou. To špatně m.: Kdo hraje s námi? Vy s námi nehrajete? Já hraji. Kdo hraje ještě? Já hraji také atd. Kromě toho: Počkej na mne, já půjdu s se- bou (šp, m.: s tebou). Počkejte, já půjdu s sebou (šp. m. s vámi). Byli jsme s sebou, šp. m.: s vámi, s nimi, s tebou. Půjdu s se- bou, šp. m.: s tebou, s vámi, s nimi. Hrál jsem s sebou, šp. m.: s nimi atd. Přijel s sebou, šp. m.: s vámi, s nimi atd. Karel pracoval a Bétuška s sebou, šp. m.: s ním. Ovšem: Měl jsem s sebou peníze. S sebou ho vzal a potom šel sním (ne: s sebou). Šm., Os., Šr. Dělá všecko sebou, er macht alles mit, šp. m.: Jest při všem; dělal několik plesů sebou, šp. m.: byl též v několika plesích. Brs. 160. Často instr. sebou chybně se klade bez předložky se. Voda unáší sebou m.: s sebou a p., znamenáť tu společnost'. Brs. 160.