Čáka
Čáka = naděje, die Hoffnung. Sv. ruk. 239., N. Rada 1157., Ž. wit. 38.8. O původu vz Mkl. Etym. 30. Č. smrti, respectus mortis Ž. wit. 72. 4. Čaku k něčemu míti. Dal. 61., 112. K lepšímu čáky nemaje. Žk. 394. Má k spasení čáku. Št. Kn. š. 68. Již nebude míti muž k ní v světě čáky, ani ona k muži. Hus I. 464. V tvé milosti svou čáku za- kládám ; Nesmyslní, kdož vojska vidouc, hned z toho k vítězství sobě čáku berou. Kom. Má čáku v prvním vstání z mrtvých. ZN. Které jest to doufáme, v němžto čáku jmáš. BO. Neb když v čem bude povada,. .. nenie, kdo čáky přidada. Alx. Anth. I. 3. vyd. 37. Proto juž k dietkám čáky nebieše; Do toho dietěte č. dobrá bieše. Dal. 151., 190. Pro čáku věčné odplaty; Všeho dobrého v něm čáku jmajíc; Byla by č., že by . . . Št. Kn. š. 35., 108., 140. — Č. = čako. Vz S. N. Dno, vydutina čáky, orel, prým, růže na čáku; Čáku v smek! Csako ab! Čáku posaď! Csako auf! Čsk. — Č. = šiška (na stromě), der Zapfen. Sl. les.