Sivý
Sivý; siv, a, o — šedivý, přísedivý, grau, graublau, wasserfärbig. VMV. nepravá glossa. Pa. Hus sivá jest. Kom. S. vlna, tvář (spuchlá, zarděná), rána (otevřená), oblak, kůň. Us. S. list, sivozelený, glaueus, seegrün, mdle zelený, silně do modrošeda. Čl. Kv. XXVII. S. oči, Dch., holub, skála, holubička, sokol. Brt. S. sokol zaletěl, hej, hej, ež přes Krakov přeletěl; Můj koníčku sivý, proč si tak truchlivý? Co mu zkážeš ještě více, krásná sivá holubice ? Sš. P. 93., 94., 114. Koho já neráda, ten sa za mnú vláčí, koho nelú- bijú moje sivé oči; Sivé oči, sivé, coby sa zčernaný, coby sa šohajku s tvýma vyrov- nauy; Ej sivé voly, sivé voly, co mě hla- věnka tuze bolí! Ej bolí, bolí, pobolívá, že mně děvčinka vypovídá; Sivá husa sivá dolů vodú splývá; Jak se budě voda vařiť, buděm sivu bradu pařiť; A vzal sobě ženku mladu, kyval na ňu sivú bradú. Sš. P. 212., 229., 375., 711. (Tč.). Sivá hlava nezachrání od hlúposti a pomlúvání. Slez. Tč. — S. dříví (nehusté), porös. Us. — S., žádostivý, dychtivý, begierig. — do čeho, po čem. Mouchy po dobytku sivé. Člověk po zbrani sivý. Jest všechen sivý do toho. Us.