Skála
Skála Cf. Mkl. Etym. 298., Šf. III. 557., Šf. Strž. I. 62. (slovo celtické). S. žiarné, žďárné (vulkany), Němc. IV. 393, šlítová (vysoká strmící). Ib. Sloh skal. Vz Krč. Gl. 186. Na skálu naraziti (v moři) lodí Us. Dch. Země se třásla, skalé se sedalo. Št. Kn. š. 10. Co s. slyšela, dub odpovídá. Mark — S. = kamení. Slov skála a kámen u některých Moravanů za jedno se užívá, když o někom, že dal jemu skalou, totiž udeřil naň kamenem, se říkává. BR. II. 72. b. Bouchati někomu skalami do střechy. Sá. — S. Dlouhá = lesní hřeben u Be- rouna; Vraní S. = buližníkový útes u Svaté v Beroun., Krč.; Skála, vrch u Velké Bu- činy u Velvar: Čertova S., vrch u Hracho- lusk, Jsfk.; Pod Skalama, pole u Radvanic. Pk. — S., y, m., os. jm. — S. Pavel ze Zhoře, 1583.— asi 1640., úředník vlády direktorské v Praze, od r. 1628. vyhnanec. Vz Šb. Dj. ř. 287., Jg. H 1. 626., Pyp. K. II. 361., 367., 368., Jir. Ruk. II. 218., Tf. Mtc. 117., 177, 229., Ukaz. 68., 109., Tf. H. 1. 40., 68., 69 , 70 — Ze Skály Doubrav- ský. Mus. 1886. 652.