Skloniti
Skloniti. U M. Benešovského též sklo- nívati. — co: týl, Hdk., zrak, Kká , chřbet. Št. Kn. š. 121. — koho = pokořiti. B. Janda. Však ho Pánbůh skloní. Us. Šd. — kdy. Při modlitbě Bohu se s. Kká. — co, se kam (odkud) jak. S. se v jho, Vrch., hlavu na něčí prsa, k noze zbraň. Us. Den za hory se sklonil, v moře, nad údol, Vrch., ku konci. Hrts. Pahorek se mírným svahem ke dvoru skláněl. Vlč. Kde se k bílým horám zářné pásmo hvězd z přehluboka modra svaté noci sklání. Kká. K sl. j. 133. — co k čemu: nohu k modlitbě. Vrch.— co kde: šíji před někým. Vrch. Větru vání po horách stromky sklání. Mcha. — jak. Obloukem dolů se s. Mtc. 1. S. se mrštností. Kká. Která (slova) se neskloňují všemi čísly dle jednoho a téhož kmene. Ht. v Mus. 1859. 228. S. se přes zábradlí. Kká. Skála skláněla se kolmou stěnou. Vrch. Tu ji (švec ženu) přes stól za vrch skloni, div že jej hlavy nezlomi. Hr. rk. 377.