SkráceníSkrácení, skracování, das Abkürzen, die Abkürzung. S. věci nějaké: niti, provazu
, dřeva, slov. Us. S. zvukové, die Klangkürze. Nz. S. slova, skratek, die Abkürzung, Ab- breviation. Nz. —
Skracování samohlásek dlouhých I.
tvarné. 1. Starčes
. třie, čtyřie zní a píše se v nové češtině krátce: tři
, čtyři
. První skrácení nalézá se na počátku 15. století. — 2.
V instrumentale pěti, šesti atd. jest
i zkrácené z
í, poněvadž se čí- slovky dle
Kosť skloňovaly. — 3. T
aké komparativ příslovcí jest skrácen; novoč. raději z staroč
. radějie; v staročes. čteme pravidelně dlouhou koncovku: rozumnějie, ranějie, stálejí, skutečnějí. Později od 16. století se psalo
i, kterýžto způsob se potom v češtině spisovné vůbec ujal: avšak čeština obecná otírala tu koncovku až do úplného vyhubení čili odsutí a slyšíme, druhdy také čteme: raděj, stálej (m. raději
, stáleji). Gb
. —
Dvojslabičné komparativy jmen přídav- ných na -ší krátí dlouhou kmenovou samo- hlásku : krátký—kratší, úzký —užší, blízký— bližší a p. Bž. 22. Vz Komparativ. — 4
. S. děje se mimo to ve skloňování při jménech jedno- a dvouslabičných, při oněch, když o slabiku vzrostou, při těchto, když se kon- covka zdlouží aneb když se o slabiku roz- šíří aneb i když se jednoslabičnými stávají. Tak se skracuje,
á v
a: rána — ranou — ranám, ranám, ran, rámě — ramene;
í v
i: mísa, misou, misami, mis, lípa, lipou, lipami
, lip;
í v
ě, e: díra, děrou, děrami, děr, míra, měrou, měrami, měr, símě — semene;
ou v
u: strouha, struhou, struhami
, struh, trouba, trubou, trubami, trub;
ů v
o: stůl, stolu, hůl — holi, smůla, smolou, smolami, smol, kůže, koží, kožemi;
é v
e: dvéře, dveří
, plémě, plemene;
ý v
e: týmě, temene. —
Pozn. Za příčinou koncovky dlouhé zamě- ňuje se někdy silnější samohláska samo- hláskou slabší: sebou, tebou, naproti sobě, tobě
. Zk. Ml. I. 10. Vz jednotlivé samo- hlásky. — 5.
O skracovaní dlouhých kmeno- '
vých samohlásek při tvoření jmen podstatných a přídavných vz přípony: -ač, -ak, -ař, -átko, -ba, -č
, -dlo
, -ec, -eč, -í, -ice, -ič, -ík, -ina
, -írna, -isko, -ník, -sko, -ství, -stvo, -ště, -tel; -atý, -cí,
-i, -itý, -ivý, -ní, -ný, -ský. — 6.
Ve jménech složených: kralovrah, chva- lozpěv, krasopis, licoměrník, ptakopravec, malomocný, lipolistý, ale též: růžoprstý. Bž. 24. — 6. Ů
sloves třídy šesté skracuje se ve kmeni samohláska: jsou-li odvozena od jednoslabičných jmen podstatných muž.
rodu a dvouslabiéných ženských, nezdrobnělých: král — kralovati, kříž — kři- žovati, pán — panovati, hrouda — hrudovati, nouze — nuzovati, práce — pracovati atd. Sem náleží též radovati se od adjektiva
rád. O
d ostatních jmen tvořená podržují kmenovou samohlásku
dlouhou: háček — háčkovati, článek — článkovati, mládek — mládkovati, účet — účtovati, úřad — úřadovati atd.
Ale slovesa předešlých tříd, přecházejíce ve třídu VI, vesměs skracují dlouhou kmeno- vou samohlásku: krátiti — skracovati, lé- tati — poletovati, svítiti — rozsvěcovati, rmoutiti — zarmucovati, vvšiti — povyšo- vati. Brs. 2. vyd. 19., 225. "— 7.
Když tvo- říme zdrobneliny slov oněch, jež ve kmenu dlouhou samohlásku mají: tráva — travička, kráva — kravička, bouda — budka, houba — hubka, krátký — kratičky, kraťounký, řídký — řiďounký atd. Ale mnohá subst podržují dlouhou samohlásku: mírka, dírka, knížka
, kůrka
, šňůrka a p. Bž. 23. — 8. Při
rozk
azovacím způsobu jednoslabičném: sou- diti — suď, slíbiti — slib atd. Vz Rozkazo- vací. Vz Pk. Pravopis 5.—9.
V supině: Jdu spat, hlasat, sběrat
. Bř. 23
. Vz Supi- num. — 9.
U podstatných jmen slovesných od příčestí min. trp. příponou -
í tvořených : bití, živobytí, (se)jití a p
., čímž lišíme je od infinitivu
. Bž. 23. — II.
Prízvučné. Toto krácení týká se slov jednoslabičných a dvoj- slabičných, kteráž, nejsou-li složena, přízvuk i délku mají na samohlásce kmenové; když pak skládáme je s předponami slabiku tvo- řícími, přechází přízvuk na tyto předpony; ztrátou přízvuku pozbývá pak samohláska kmenová i délky přízvučné. To děje se a)
u jmen: chvála — pochvala, krása — okrasa, síla — posila, tráva — otrava, víra — po- věra, smích — posměch
, jméno — zájmeno; b) u
infinitivů dvojslabičných: píti — vy- piti, bíti — nabiti. —
Výjimky: a)
infinitivy, jichž
otevřené kmeny na
-u se končí, podr- žují
-ou (= ú) i ve složení trojslabičném: douti — nadouti, plouti — vyplouti. — b)
Infinitivy, jejichž kmenová slabika
stažením dlouha jest, podržují délku její i ve složení trojslabičném: státi (ze stojatí) — postáti, báti — nebáti se, hřáti — zahřáti. Vz Infinit. (I. 574. b.). — c)
Infinitivy kmene zavřeného podržují dlouhou kmenovou samohlásku i mimo dvojslabičnosť, poněvadž, ač délka přízvučná mizí, délka
polohová (dle Mkl. akcentualní) zůstává: nésti — vynésti, péci — napéci (napékti). Bž. 21. Vz Infinitiv. (I. 574. b.) -
S. =
škoda, ujma, ublí- žení, die Schmälerung, Verkürzung, Beein- trächtigung, der Nachtheil, Abbruch, das Un- recht. Žádné nouze ani skrácení nemíti; s. v něčem míti
. V. Děje se mu v tom s. Kom. S
. na něčem trpěti
. Us. Mnozí lidé ve svých spravedlivostech s. nesou. Bdž. 131.