Sláti
Sláti, šli (šlu), slal, án, áni; slávati; obyč. poslati. S. = z místa na místo vypraviti, učiniti, aby něco někde bylo, schicken. V., Ž. wit. 147. 17. — co, koho: posly. Půh. I. 332. Posly slali a sami jezdili. Pč. 7. — co, koho komu, ke komu. Je se Albrech- tovi lidí (strany genitivu vz Jati) a zlata sláti. Hus. Král vždy je se jemu poslů sláti. Hus. Sláti posly k někomu. Solf. Pěkné dary jemu slaly. Sš. P. 28. Tu k němu slal i k přátelóm jezdil; Tu k němu slal prose, aby mu koně vrátil; Slal k němu panoši svého, aby . . . Půh. I. 289., 288., II. 478., 589. Ale půhončího nemá s. k jeho milosti, než dva páni urození posláni býti mají. Tov. 35. Slal nám listy. Št. Budú sě veseliti šlíc sobě dary. ZN. Tehdy ona. . . žalostivé listy o svém strastném bydle sv. Crysogenu často sláše. Pass. 74. — co komu kam. Špíži na tu poušť slal. GR. Slal do všech krajóv. Bj. Tu jsem slal do Slavkova k němu své lidi. Půh. II. 95. By své vděky slali k němu nad oblohu. Sš. Bs. 5. — komu co za co. A panny počaly jim za dar chroustův s. Dal. — koho s kým kam: s velbloudy do měst. Martini. Když šle Pán je (anjely) na obcházky s dary pro své ctitele. Sš. Bs. 21. — na koho. Na mě slal své střelce do Bystřice. Půh. I. 221., II. 586. — co odkud. A z modrých vroucné pozdravy šlou ti jezer. Sš. Sm. bs. 113. — co kdy. Václav dlužen Davidové 9 zl.; rukojmě Jan Ryšavý bednář bez lichvy sláti má do vánoc. NB. Tč. 30. — co, koho proč. A druhdy pastorka svého k nie po penieze slala. NB. Tč. 223. Potom inhed v skuořě v svatém zámyslě poče králi Ko- latorie posly a listy sláti. Pass. 518. — koho pro koho. Rd. zv. — kam oč. O to jsem musel k Olbramovi s. i také službu svú meškati; K němu o to slal. Půh. I. 373., 288. — Vz Poslati.