1. Slíbiti
1. Slíbiti. Cf. Mz. v List. fil. 1883. 54., 56. — abs. Jiná véc jest s. a jiná vyko- nati. Dch. Slíbila, nedala. Er. P. 138. a. Snadno sľubiť, ale ťažko splniť. Slov. Tč. Kdo slubuješ, vólu vkládáš do ruky druhé. Mor. Tč. S. a dáti je dvojí. Us. Dříve než slíbíš, rozmysl se a slíbě splň. Výb. II. 650. — co (komu kdy). Sľubovala dukáty, Sb. sl. ps. II. 1. 90. Zpomeň si na ta slova, co jsi před časy s-vala. Er. P. 199. b. Sli- buju vám pěkný taneček. Er. P. 311. b. Bratřie Prokopa zvolichu a poslušenství k němu slíbichu. Hr. rk. 23. Sliby, ježto Bohu slibujeme. Št. Kn. š. 74. Zřídka slibuj a čo slubíš,vyplniť usiluj; Když čo slubíš, hňeď máš věděť, čo je v tvej možnosti. Slov. Tč. Čo raz sľúbiš, to že splň. DŠk. II. 232. Zavazuji se a svú česť a vieru s-ji. Arch. IX. 217. — jak. Slibovaľs mi na duši. Brt. N. p. 183. Slíbil od kněze opata i sám od sebe. Arch. IX. 128. Ať slíbí pod pečeťmi. Arch. VII. 299. S. rukojemstvím. Lpř. Toho neslušie plniti, což hrózú musil s. Ezp. 1488. Slibujem slovem královským. Výb. II. 878. Jestliže který s kterú popaden bude v smilství a ten neb jie slib manžel- stvo aneb hlavu ztrať: on chtě při životě ostati, slíbí jie hlasem. Hus. III. 201. — zač. Bratr náš Jan za též slibuje. Výb. I. 1031. Kdož by za koho byl rukojmě a ten, za koho by slíbil, umřel. Václ. 156.