Slučování
Slučování, n., das Verknüpfen, Vereinen, die Verbindung. Vz Sloučiti. — S. v mluv- nici, die Verschleifung. Směšování takové, které děje se pouze řečí (slyšitelně) a ne spolu i písmem (viditelně), nazýváme slučo- váním, kteréž jest buď mezislovné buď stře- doslovné. Znamení jeho jest oblouček pod slabikami sloučenými. Užívání jeho pře- stává ponejvíce na mluvě básníků středo- věkých, kteří tam slučovali, kde toho rozměr aneb zamezení průzevu vyžadavalo. Na př.: v zlaté se rúcho odívajíc. St. skl. Ežs' vzal sluhy svého obličej. Výb I. 756. Tě naučí pravice silná. Žalm. 45. — Pozn. 1. Druhdy k odklizení průzivu středoslovného a zá- roveň i z potřeby metrické ztenčováno u v v: Emanuel — Emanvel; nyní Eduard — Ed- vard. — Pozn. 2. Básníci středověcí slučo- vali též dvě slabiky v jednu, i když samo- hlásky jejich souhláskou byly odděleny aneb když ve slabice první n. druhé stálo plynné l nebo r: nevědí, moci, vynikl, krvi, slza, mysl, modl (gt. pl.), sedm, osm, žizň tryzň, kazň, piesň, vyjmouc ň po hrdelni- cích: oheň (dvojslabičné). Bž. 29. — O roz- dílu mezi sloučením a složením vz Složený (ku kouci) a více v Bž. 236.