1. Sluka
1. Sluka (na Mor. slouka), y, f., místy sluk, a, m., scolopax, die Schnepfe. S-ka lesní, s. rusticola; ležák, s. major; otavní, bekasina větší, s. gallinago; kozlík, bekasina malá, s. gallinula; zelenonohá, totanus glottis; koliha, numenius; jespák bojovný, machetes pugnax; jespák obecný, tringa cinclus; jespák písečný, calidris arenaria; avoceta, recurvi- rostra avocetta. Vz S. N. S. veliká, bahní. Šp. — Vz KP. III. 349., 350,, Frč. 346., Schd. II. 494., 470. Sluka obecná či lesní; travní n. otavník, s. gallinago, polní nebo kulich, vodní n. pobělavá, břežní n. píseční, tringa hypoleucos, hvízdavá (hvízdáček), charadľius hiaticula, der Pfeifer; mořská (ryba mající dlouhá ústa zobanu slučímu poněkud podobná), centriscus scolopax, die Meerschnepfe, der Schnepfenfisch. Linn. Us. (Jg). S-ky chytati, lapati, stříleti; honba, tenátko, čas, čekání, lov na s-ky; tah, ta- žení, stěhování, chytání sluk. Sp.