Slušeti
Slušeti. Cf. Mkl Etym. 309., List. fil. 1884. 444. — komu (jak). Abychom chtěli božie spravedlnosti, podlé niež lepším slušie blaho- slavenstvie většie; Dobře-li mi to slušie?; Abychom každému to dali, což komu slušie Št. Kn. š. 42., 84., 186. To nesluší tvému úřadu. N. Rada. 490. — k čemu (čím). Svými činy k věčnému zatracení s. Št. Kn. š. 124. To sluší k spasenie, k vóli božie, k nebezpečným časóm, k světu, k přiká- zanie, k jeho súdu, k stavu rytieřskému. Št. Kn. š. 1., 5., 40., 46., 48, 168., 162. Tať (masť) k milosti slušie. Mst. 165. To sic k deskám nesluší. Vš. 271. Co k mu- kám sluší. Pass. mus. 431. Ješto k světu slušie. Brig. III. 2. a. Panství orlovo k moci krále lva slušalo. N. Rada. 15 — kam. Kaž svolati pány, což jich pod tvú ruku sluší. Výb. II. 41. S. do nebes; Kněžský řád pod ižádnú daň neslušie pánóm z práva. Št. Kn. š. 125., 154. — na koho. Chovám se, jak na hodnou holku se sluší., Sá. Té cti, ješto jen na Buoh slušie. Št. Kn. š. 188. — s inft. Slušie se věděti, zname- nati, věřiti, se stříci, dluh zaplatiti; Ne- slušie se přieti. Št. Kn. š. 9., 16., 32., 28., 43., 47. Sluší v paměti míti. Let. 242. Rozumní povídají, co činiti sluší. Hkš. — v koho. Vz Slyšeti (dod.) Aby jedno veň slušeli. Arn. 1014. (1017.). By mohli odjeti, kteříž veň (v císaře) nechtějí slušeti. Arn. 1645. — aby. Slušie, by milosť s milostí bylě spolu nerozlučně. Pravn. 1649. Slušnota, y, f. = slušnosť. U Místka. Škd.