Slynouti
Slynouti, ul, utí, ze slu (slu-ji), od něhož též slovo sláva. Mk. S. = slavným, pověst- ným býti, berühmt sein. — abs. Za onoho času, kdy naši dědové slynuli, panovaly mnohé národní ctnosti, které národu dodá- valy síly a samostatnosti. Kmp. — proč. Pro takové umění (kouzelné) slynulo tehdá město efeské. Sš. Sk. 225. — kde skrze koho. Polsko, Polsko! oslavená země, sly- nula si druhdy v krajin sněme skrze ne- jednoho vévodu. Sš. Bs. 172. — kde: v nád- herných chrámích s. Měst. bož. — o kom. O fojtovým syně zlá novina slyne, že ukrad štyry koně. Sš. P. 129. O tom sv. Valentině pěkná sláva o něm slyne. Sš. P. 28. — čím (nad koho). Rk., Jv. Cf. Vynikati. S. du- chem prorockým-, Město to slynulo kupe- ctvím (Jericho); Že Mojžíš slynul silou pře- svědčivou mluvy své; Starožitné město to slynulo uměním a tržbou a tudy bohatstvím. Sš. L. 39., 179., Sk. 80., 107. — v čem. Egypťané slynuli v přírodovědě, hvězdář- ství, lékařství a mathematice. Sš. Sk. 81. — čím kde. Efesus bylo jedno z těch pěti set měst, jež díly umělými, veřejnými stav- bami a památníky po celém římském světě slynula. Sš. II. 75.