Snoubiti
Snoubiti (zastar. snúbiti), snub, snoubě (íc), il, en, ení; snubovati = k stavu man- želskému namlouvati, freien, werben. Jg. S., strsl. snubiti appetere; snubiti devojku, um ein Mädchen werben. Mkl. L. 174. —- koho (komu): někomu pannu. Bibl. Stojí lipka pochyla snubi lilijum. Sš. P. 739. Ro- diče dívku s-li. Us. Dch. Mnozí k ní jezdili a ji snúbili. GR. — Ctib., V., Ráj, Jel., Dal. — koho, se kde. Snubili se v kostele před knězem. Na Ostrav. Tč. Vz S-biti se s kým. Že byla krásna sv. Kristina, mnozí jie u otce snubiechu. Pass. 553. — koho, se s kým. Tak i v církvi neustále časné věci s věčnými se s-ly. Sš. II. 134. V čaro- krásy osnovu slunko v pouti k domovu na samé již hloubi s nim se svatě snoubí. Sš. Bs. 55. Neměli s lidem božím se snubovati (== spojovati se) a přáteliti. Br. - koho proč. A pro krásu snoubili ji mnozí muži (ucházeli se o ni). Výb. I. — koho skrze koho. Když skrze apoštoly své budu sobě snůbiti cierkev z pohanov, co učiníme? Hus III. 99. — koho za koho. Za něho tě s-ím. Výb. I. 290. — Let. 413. A za choť si s-bil Pán mne nebeský. Sš. Bs. 33.