1. Sočiti
1. Sočiti, soč, soče (íc), il, en, ení; sočí- vati = chtíti se mstíti, feind sein, erbost sein; poštívati na koho, oškliviti jej, zlehčovati, haněti, verkleinern, schmähen, verleumden, aufhetzen, ohrenblasen; následovati, rovným chtíti býti, eifern, nacheifern; láti, vytýkati, domlouvati, schmähen, verweisen, tadelnd belehren. Jg. S., sr. ind. sač, sačat? ver- folgen, lit. sakas = sok (čes.), sak?ti sagen, sekme Fabel, lat. sec, ř. in: hvvene. Mkl. aL. 70. — koho. Kdo by ho pomlouval neb sočil. Kom. Neroď se sočiti zlých, abys jich následoval (jim rovným býti chtíť). V. — Mus., Tkad. — na koho. Každý na mne sočí. Ér. P. 205. Na nepřítomného ne- soč. Kmp. Jenž sočieše na ně před Bohem. ZN. Sočil na Davida. Br. Sočí na mne jako lítá saň (hněvá, mrzí, trhá se). Us. — V., Ros. — Vz Poštívání. — kde. Jedni druhé při králi sočili. Dvě kron. Před otcem naň sočil. V. U vrchnosti někoho s. Kom. Sok jiného u panny na freji sočí. V. — komu. St. skl. — ke komu. Sváry strojí a jedny k druhým sočí. Pís. br. — proti komu. Sočí proti němu. Ros. — koho kde (čím). Potom je na rathouze sočili. Bart. 86. U lidu žalobami ho sočili. Trip. — jak. Ktož tajně sočí. BO. Sočen býval kněz M. krom očí. Bart.