2. Sos
2. Sos, u, m., z něm. Schoss, Schoz. Vz Mz. 330. Š. = ochrana, zvl. taková, jaké poskytovala vrchnosť neb právo nějaké pod- daným nebo příslušníkům svým; odtud kom- petence práva městského; potom daň z domu nebo pozemku, slušícího pod právo někte- rého města. S. N. Die Abgabe, welche von den Bürgern der Städte o. von Höfen und Bauerngründen einer Stadt gezahlt wird. Domy v městech, jež pod šos náleží a kni- hami městskými se spravují; Z šosu a kněh městských vynímati a je do desk zemských vložiti dal. Pr. měst. Každý Člověk pan- ského a rytířského stavu, který dům v městě pod právem městským a pod šos má. s tě- mito věcmi ku právu a soudu městskému a pod šos slušejí. 1517. Nepomním, by která služba z toho dvora byla, než toliko šos k městu a úrok k hradu. Arch. I. 187. To poprvé slyší, aby Solnice měla býti mě- stečkem poddaným, alebrž že město jest svou vlastní správu mající a toliko pod š-em stojící, který se nyní vzplácí bosákům na Malé straně. Mus. 1849. I. 80. Tyto grunty příslušejí právu městskému pod šos. Pr. 1861. 26. Ješto by se spravedlivě prokázati mohlo, že pod šos příslušejí. Václ. IV. Vz Šosovní. Š. platiti. D. Kdožkoli z měšťanů statek pozemský pod š. přivlastňuje, pro- padá hrdlo i statek. Faukn. Míti dům pod š. slušící, ein unter obrigkeitlichem Schutze stehendes Haus besitzen. Václ. II. — Reš., St. skl., Apol., Pr. měst., Výb. I. 247.