Souditi
Souditi. Nesuď, nebudeš souzen. Brt. Kdo ví, co to je? Bůh suď! Dch. — co, koho. Boh súdí každého, ty nesuď žád- ného. Mor. Tč. S. lidské viny. Výb. II. 3. Kterúž stranu peniez súdí. Alx. S. živé i mrtvé. Št. Kn. š. 10. (102., 19., 13.). S. soud spravedlivý. Krnd. 142. Už ho Bůh soudí (už umřel). Tkč. — jak. S. duchovní věci tělesně, Dik. II. 3.; s. podjaté, bez- ohledně, Dk., s velikou pravděpodobností, že . . .., Mus., podlé zevnitřností, Krnd. 142., po přiezni, Výb. II. 740., podlé práv, protiv právu, rovně malého i velikého, právě, po pravdě, po právu, sudem upřie- mým. Št. Kn. š. 145, 146., 150., 186. Jak tě (Bůh) najde, tak tě s. bude. Km. Tak té každý súdí, jakého tě vidí. Us. Tč. Kterak tebe vidím, tak tě soudím. Arch. VIII. 256. — komu. Že nám nebylo sou- zeno, proto nás minulo. Us. Bž. Tak si suďte (považte)! Us. Tkč. S. živým i mrtvým. Ž. kl. — sobě koho kde jak. Aby drze jiných lidí sobě na mysli zle nesúdili. Št. Kn. š. 123. — v čem. Zle hovoríš, zle myslíš, falešne mňa v tom súdiš. Sb. sl. ps. II. 1. 45. Nesuď žádného i v najmenšej veci, od jedného súdca máme súděni býť všeci. Slov. Tč. — proč. Nesoudí než pro dary (po dařích). Us Wtr. — o čem. Vlč. Slepý o barvách s nemůže. Km — odkud. S niež (se stolice) súdí všecky věci. Št. Kn. š. 146. — po čem. Po bídě Jobově s-li přátelé jeho, že musí býti nešlechetný. Dik. II. 67.