Souhláska
Souhláska, y, f., der Mitlaut, Konsonant. S-ky jsou artikulované hlásky řeči lidské, při kterých se z hlasivky vycházející zvuk ostatními mluvidly zdržuje, přerývá a zasta- vuje. To slove artikulování n. článkování zvuku a děje se oběma rty, zuby, jazykem a podnebím; jazyk a dolejší ret se při člán- kování pohybují, ret pak hořejší, zuby a podnebí nepohnuty zůstávají. Z toho plyne genetické rozdělení s-sek. Dle toho, kde se která s. článkuje, rozeznávají se s-ky: 1. retné (labiales), při kterých se průlina ústní oběma rtoma zužuje a zatarasuje: b, p, m; 2. retosubné (labiodentales): v a, při kterých jeden obyč. dolení ret a protější zuby prů- linu přehrazují; 3. středopatrové, při kterých průlina ústní rozmanitým způsobem se úží a zahrazuje koncem jazyka vztýčeným ku přednímu patru: jsou to s-ky a) zubné (den- tales): d, t, n, b) sykavé (sibilantes): z, s, dz a novoč. c, c) jazyčné (linguales): l, ł, r; 4. podnebné (palatales), při kterých průlina ústní se ouží a zahrazuje prostředkem ja- zyka vztýčeným ku střednímu patru čili podnebí (vlastní podnebnice: j); podnebné střídnice souhlásek předopatROvých, totiž podnebnice a) zubné: ď, ť, ň, b) sykavé hustší: ž, š, dé, č a řidší: ź, ś, strč. c a c) jazyčné: ĺ a ř; 5. hrdelné (gutturales), při kterých průlina ústní se úží n. zahrazuje na hrdle, totiž kořenem jazyka zdola a čípkem i zadním patrem shora: h, ch, g, k. Vz Hláska (I. 424. b. a 425.), Gb. Hl. 19., Gb. Úv. 19. a násl. — Dle toho, jaký je proud, za kterého se která hláska článkuje, rozezná- vají se s-ky: 1. jasné (mediae), jež se člán- kují za proudu dunivého a mírného: h, g, d, ď, z, z, z, dz, dz, v, b a 2. temné (tenues), jež se článkují za proudu bezezvukého a prudkého: ch, k, t, í, s, š, š, c, č, f, p. (Na konci měníme s. jasné v obdobné temné. Vz Bž. 38.) — Kromě těchto jsou ještě 3. plynné (liquidae), jež se článkují také za proudu dunivého, při kterých však síla proudu ne- činí rozdílu žádného :j, l (ł, ľ), r, ř, m, n, ň. — S-ky článkují se jednak okamžitým přerytím proudu, jednak za proudu ne- tržitého: 1. okamžité (němé, mutae): k, g, t, d, f, ď, p. b; 2. trvací (ostatní). Vz Hláska, Gb. Hl. 20., 21. — Dle toho, kudy proud při které s-ce vychází, dělí se s-ky na 1. s-ky nosové (nasales), při kterých dutina ústní se zatarasí buď na hrdle (při hrdelném n), buď na podnebí (při ň), buď na předním patře (při n), aneb oběma rtoma (při ni); proud těchto zatarasení neprotrhuje a vychází no- sem, kdežto 2. při ostatních s-kách vyřinuje ústy. Vz Hláska, Gb. Hl. 21. — S. téhož
mluvidla jsou sourodé: z, s, c a jinak různo-
rodé jako: h, d, l atd. Bž. 13. — Vzhledem
ku složitosti rozeznávají se s-ky nesložené
či jednoduché (b, m, k, t, s atd.) a složené
(compositae). Složené jsou původu pozděj-
šího a od pouhých mechanických skupenin
souhláskových, jako jsou na př. ks (x) n. ps,
tím se liší, že prvotní 2 hlásky se pronikly
a v jedinou spojily, totiž ť = tj, c = ts,
c = tš, š = sj atd. (Gb.) Souhlásky složené
vznikají jako samohlásky spojením buď dvou
stejných, buď rozdílných souhlásek. V pří-
padě prvém slují zdvojenými (kk, tť), než
těch slovanština netrpí a když se s-ka ety-
mologickým pravidlem zdvojená píše, vy-
slovuje se přece jen jednoduchá: ssáti,
měkký, jako kdyby jedna s-ka odsuta byla;
jindy vyhýbá se slovanština zdvojeným s-kám
rozlišováním: metti = mésti. V případě
druhém slují složenými v užším smyslu: ks,
ps, ts. Tyto jsou zase dvojaké: buď skládají se
jako opravdivé dvojhlásky ze 2 rozdílných
souhlásek, z nichž každou slyšeti jako: ks,
ps, buď obě splývají v jeden od obou více
anebo méně odchodný zvuk tak jako v ne-
opravdivých dvojhláskách dvě samohlásky
v jednu krátkou splývají: ts = c, tš = č atd.
Tyto slují směžděninami č. smíšeninami (vz
Smíšenina), ony skupeninami. Kt. 3. vyd.
19. Cf. Gb. Hl. 21. — Vzhledem ku měk-
kosti a vlivu měkčícímu dělí se s-ky na 1.
tvrdé, které s následující samohláskou měk-
kou beze změny své spojiti se nemohou
a stane-li se spojení, stane se i změna jich
v náležité s-ky měkké; samohláska tvrdá
zůstává za nimi bez proměny: pán — páni
(páň-i), gt. pána. Jsou pak tvrdé s-ky tyto:
g, h, ch, k, r, d, t, n, l; 2. obojetné, které před
samohláskami měkkými nemění se tak, jako
s-ky tvrdé: páv — pávi; ale v mluvnici platí
obojetné s-ky v jednotlivých případech tu
za tvrdé, tu za měkké, podlé toho, jaká jest
celá jejich slabika, v soby jest b tvrdé, v sobi
jest b měkké; jsou pak obojetné s-ky: b,
p,f, v, s, z, m, l; 3. měkké, které před samo-
hláskami měkkými a zvláště před i beze
změny býti mohou a bývají a za kterými ná-
sledující tvrdé samohlásky se mění ve měkké:
kůň, gt. koně (koň-e), dat. koni (koň-i). Jsou
to všecky podnebné: j, c, č, ď, ľ, ň, ŕ, š, š, ť,
ź, ž. Gb. 111. 22. Vz jednotlivé s-ky, Ob-
mékéování. — S. koncová, der Schlusskon-
sonant, kluzká, schlüpfriger Mitlaut. Nz. —
Pozn. 1. U Budějovic jsou s-ky jmen pod-
statných rodu ženského stvrdlé: kost, pěst,
bolest, nit, zed, ale: nať, oprať, meď. Kts.
Tak i jinde; aíe měkkosť jich má se ozna-
čovati : hosť, kosť, odpověď atd. — Pozn. 2.
S-ky mají tu vlastnosť do sebe, že jen po-
mocí samohlásek do slabik se pojí; slabik,
které by se skládaly ze samých souhlásek,
není ve slovech českých. Vz Gb. Hl. 12. — Proměny souhlásek: 1. proměny vlivem ná- sledující samohlásky měkké. Měkčí pak se a) hrdelnice, vz Hrdelnice; b) zubnice, vz Zubnice; c) retnice, vz Retnice; d) sykavky, vz Sykavky; e) plynné s-ky, vz Plynný, f) od následující měkké samohlásky měkne mnohdy celá skupina s-ek, zvl. skupeniny: ck, sk, zh, sl, st, zd: řecký — řečtina, Polska — v Polsce — Polština, rozha — rozze — roždí, posel — pošlu, mysliti — přemýšleti, pustiti - pouštěti, jezditi — vyjížděti. — 2. Proměny soulilásek přetvor ováním skupenin neoblíbených v oblíbené a jiné jim podobné proměny eufonické. Které skupeniny s-ek ve slovanštině oblíbeny jsou, vyložil Ht. v díle: De contiguarum consonantium ran- tatione in unguis slavicis. Pragae 1865. (Vz také oznámení tohoto díla a výpisky z něho od Gb. podané v Musejníku r. 1867. na str. 262.- 273.), Gb. v Hl. 39. a násl., 88., Ht. Brs. 45., Kt. 3. vyd. 20. Když při tvoření n. ohýbání slov s-ky tak se sběhnou, že činí skupeními slovanským mluvidlům nemilou nebo naprosto nepohodlnou, přetvořují se zákony zvukoslovnými tak, aby z nich sku- penina pohodlnější a oblíbenější se stala. Těch pak proměn jest několik způsobův: spodobování, přesmykování, odsouvání, při- souvání, vysouvání, střídání a rozlišování. Vz tato slova. Dle Gb. Vz více v S. N. VIII. 652.- 656., 804 — 805., Brs. 2. vyd. 233., v Gb. Hl. 130., 154., 93., 111., 118., Bž. 12. násl., Gb. Ův. 19. a cf. jednotlivé souhlásky (jak se mění), Samohláska. — Pozn. Žádné slovo nekončilo se kdysi souhláskou. Vz Jer (I. 621. a.). Po, souhláskách stojících na konci slov v již. Čechách slyšeti jest posud jakýsi temný zvuk, as takový, jakým bylo dle domnění strbul. ?:zub?, krev?., proud?, muž?; mnohem slaběji po temných sou- hláskách: mučeník?., svět?, strop?.. Ná- sledkem toho temné s-ky na konci slov od jasných velmi rázně a jistě se rozeznávají: dub a dup (dupl), med a met (metl), vez a ves, věž a věš (věšeti), praž a praš. Kts. — Následuje-li po předložkách zavřených slovo s touž náslovnou s-kou, kterou před- ložka je zavřena, nebo s neoblíbenou sku- peninou souhlásek, nastupuje plné e: se sou- sedem m.: s sousedem. Bž. 8. Vz Předložka.